Fotograf Magazine

K nejmladším, avšak chronicky zaneprázdněným a hekticky tvořícím zástupcům francouzsko-švýcarské fotografické provenience patří Maxime Guyon. I on, stejně jako řada dalších autorů zastoupených v tomto čísle magazínu Fotograf, vytváří své vlastní „umělé světy“ na základě svěží reflexe toho, co nám v oblasti vizuální kultury nabízí naše současnost. Aktuální nebo nedávno minulá každodennost je v Guyonových kompozicích redefinována formou pečlivě vybudovaných kontrastů a prostřednictvím postupů blízkým (mimo jiné) meziválečným avantgardistům. Motivy fotografií autor často konstruuje vlastníma rukama – stříhá, řeže, lepí a polévá je barvou nebo pokrývá tapetou do podoby modelů zátiší, jež se mu následně stávají východiskem postfotografických počítačových manipulací.

Z aspektů, které zde byly nastíněny, bych se v následujících řádcích chtěla rozepsat o víceúrovňovém použití juxtapozice, která vytváří zvláštně rozechvělý, znepokojivý, vpravdě nejednoznačný náboj jednotlivých snímků. V dichotomii tradicionalistického, bravurně zvládnutého způsobu uchopení fotografického řemesla a sebevědomého balancování na hraně vizuálně působivé pokleslosti tak vznikají jasně definované, neoddiskutovatelně ambiciózní počátky autorovy slibné kariéry. „Vysoké“ a „nízké“, respektive „volné“ a „užité“ (popřípadě „nezávislé“ a „komerční“) nebo také „okouzlující a vizuálně přitažlivé“ versus „banální a laciné“, ale taky „reálné“ a „artificiální“ momenty těchto střetů se tak setkávají v jednom bodě: upřímné tvůrčí snaze vybřednout ze zaběhlých dobových stereotypů.

Naznačené souvislosti je v cyklu nazvaném Low Tech (2012) možné doplnit ještě o prolínání vzpomínek na/z dětství, které jsou reprezentovány hrou s barevností či materiály typickými pro období devadesátých let 20. století a nástroji současného vizuálního designu. Neotřelý způsob pojednání zátiší je v něm kombinován s atributy předešlých dekád, jež jsou dnešními dvacátníky a třicátníky většinou útrpně přehlíženy. Retro pocity, nostalgické nahlédnutí do vlastní minulosti, nepatetický hold zastaralým, tehdy třeskutě aktuálním technologiím, se však staly námětem i autorova cyklu Living 90´s Graphism (2012). Mramorované PVC tapety nebo imitace dřeva jsou v nich použity spolu s holografickými vzory samolepicích papírů jako pozadí dotvářející atmosféru životního stylu doby, pro kterou bylo typické sledování televizorů na dálkové ovládání, používání VHS přehrávačů, světle šedých PC s objemnými monitory, disket, tajemných integrovaných obvodů, primitivních grafických karet, ale také ještě pravítek, trojúhelníků a úhloměrů.

K odlišné, v něčem však přece příbuzné míře znejistění a balance mezi reálným a umělým (respektive surreálným) dochází v autorově krajinářském souboru nazvaném Landscaping Studies (2013) vytvořeném ve Švýcarsku. Monumentalita horských štítů je v něm redukována lidskými zásahy do přírodních scenérií, detaily krystalických struktur i jejich kýčovitou nápodobou. V civilním gestu tak Guyon vznáší otázku nad možností symbiózy člověka a přírody.

Mezi své vzory autor řadí Thomase Demanda a Matthieu Lavanchyho. U první ze jmenovaných osobností se inspiruje přesností výstavby kompozice, minimalismem a elegancí, ale i absencí subjektu, který může být na snímcích zachycen prostřednictvím reziduí svých aktivit. Lavanchy potom Guyona ovlivnil například způsobem kombinování nesourodých námětů a vytvářením bizarních asociačních vazeb i variacemi jejich následné estetizace.

Maxime Guyon, solitér zaměřující se na hledání identity člověka žijícího na přelomu 20. a 21. století, tak bezesporu svými pracemi dokládá, že má co říct a že zároveň objevil přesvědčivý způsob, jakým to chce sdělit.

Zdena Kolečková