Fotograf Magazine

V programu 17. ročníku Měsíce fotografie v Bratislavě jako obvykle nechybělo několik výstav světově známých autorů, tentokrát fotoreportérů jubilující agentury Magnum a francouzského intermediálního tvůrce Georgese Rousseaua, ale největší část z 35 expozic tradičně představila díla ze střední a východní Evropy. Po minulém ročníku, v němž k hlavním tématům patřila tvorba z Asie, byla tentokrát představována latinskoamerická fotografie.

K nejlepším expozicím celého festivalu právě patřila přehlídka Otevřené mapy, kterou sestavil španělský kurátor Alejandro Castellote. Byl to skutečně reprezentativní výběr tvůrců z řady států Jižní a Střední Ameriky, zahrnující jak díla mezinárodně proslulých fotografů a výtvarných umělců exploatujících fotografie, jakými jsou třeba Miguel Rio Branco, Vic Muniz, Mario Cravo Neto, Luis Gonzáles Palma či Marco López, tak práce v Evropě dosud málo známých autorů. Přes veškeré globální módní vlny si latinskoamerická fotografie zachovává mnohá specifika, k jakým patří koexistence katolických a původních místních religiózních motivů, reakce na aktuální politické a sociální témata, obliba surrealizmu nebo častá excentričnost inscenovaných scén. To dokládala také autorská výstava snímků Pauly Luttringer, která metaforicky zobrazila stěny místností, v nichž byly před třiceti lety tajně zadržovány a mučeny odpůrkyně argentinské vojenské diktatury.

Hlavní diváckou atrakcí byly dvě expozice současných hvězd agentury Magnum, slavící 60. výročí založení. Ital Paolo Pellegrin je představitelem nových trendů fotožurnalistiky, velmi vzdálených od tradičně komponovaných a snadno čitelných děl zakladatelů Magna. V Bratislavě se představil souborem expresívních černobílých fotografií z různých bolavých míst naší planety – Súdánu, Kosova, Palestiny, Afghánistánu. Málokdy však přímočaře zachycuje oběti válečných a náboženských konfliktů, hladomorů a genocid. Jeho snímky, často využívající pohybové neostrosti a tonální škály omezené na ostré kontrasty černé a bílé, si všímají hlavně signifikantních detailů, které tyto tragédie ukazují nepřímo v symbolické rovině. Pellegrinovy fotografie, stojící na rozhraní reportáže a subjektivního dokumentu, hluboce zasahují diváka, ale když je vidíme ve větším počtu, neodpustíme si asi otázku, zda se z jejich původně nevšední formy stálým opakováním postupně nestává určité klišé.

Druhá expozice z Magna představila cyklus Zóna od Belgičana Carla De Keyzera, ukazující život v sibiřských vězeňských táborech. I když byl autor při fotografování omezován dohlížejícími dozorci a mohl ukazovat jenom „pozitivní obraz“, podařilo se mu vytvořit mimořádně silné snímky, které zachycují širokou škálu aspektů života vězňů v krutých sibiřských podmínkách. Celá výstava působila velmi depresivně, protože ukazovala hluboké rozpory mezi oficiálně deklarovaným humanistickým přístupem při převýchově kriminálníků a tvrdou skutečností. U mnohých De Keyzerových přízračných fotografií máme pocit, že jde o pečlivě zinscenované scény, ale autor ve skutečnosti nepoužíval žádných aranžmá. Dokonalé technické provedení zvětšenin z negativů středního formátu ještě umocnilo dojem z tohoto skvělého cyklu.

Nejrozsáhlejší expozice s názvem Ztracený čas? Slovensko 1969– 1989 ve fotografickém sugestivně ukázala život na Slovensku v období husákovského režimu. Její sestavitelé Aurel Hrabušický a Petra Hanáková podnikli skutečně badatelský výzkum. Fotografie získali nejenom v nejrůznějších archivech, muzeích a galeriích, ale i u desítek jednotlivých autorů. Ohromné množství snímků instalované ve dvou podlažích Slovenské národní galerie rozčlenili do řady tematických kapitol, v nichž ukázali nejenom bizarnost oficiálních komunistických oslav, povinnou politickou výzdobu ulic a výkladů čí potlačení individuality při masových spartakiádních vystoupeních, ale i soukromý život obyčejných lidí nebo religiózní a regionální tradice, přežívající přes všechny ideologické tlaky. Časový odstup jenom umocnil kvalitu řady svrchovaně autentických snímků Stana Pekára, Antona Podstraského, Juraje Bartoše, Ľuba Stacha, Ivana Kováče, Ivana Hoffmana, Jozefa-Orta Šneka, Jozefa Sedláka, Ondreje Nosála a dalších autorů, vytvářejících nepřikrášlený obraz normalizovaného Slovenska, v němž někdy nechyběl ani ironický odstup. Ke kladům výstavy patřilo i několik osvěžujících a přitom dobově signifikantních prvků její instalace (například začerněné „zcenzurované“ části v úvodních textech či „okrášlení“ výstavního prostoru pokojovými květinami v dobově typických kovových truhlících). Na jedné straně bylo záslužné, že sestavitelé do výstavního souboru kromě známých fotografií zařadili mnoho dosud nepublikovaných nebo zapomenutých prací, na druhé straně však bylo zřejmé, že přísnější selekce by výstavě jenom prospěla. Současně však překvapovala absence některých autorů (Karol Kállay) nebo známých děl – například v závěrečné kapitole o sametové revoluci a otevírání železné opony evidentně chyběly třeba snímky Tibora Huszára. Expozice také některé motivy zbytečně opakovala a rozmělňovala v druhořadých popisných snímcích bez výraznějších fotografických kvalit, navíc někdy vytržených z dobového kontextu. Přes všechny dílčí výhrady byl Ztracený čas?, doprovázený obsáhlým katalogem, mimořádně cenným dokumentem o době, kdy se toho tolik muselo a tak málo smělo. Po velké přehlídce Slovenská fotografie 1925–2000 či skvělé retrospektivě Martina Martinčeka je to další důkaz, že Slovenská národní galerie toho udělala pro výzkum a popularizaci fotografie v posledních letech podstatně více než Národní galerie v Praze, kde dosud ani neexistuje samostatná sbírka fotografií.

Účinným kontrastem k této expozici byla výstava 5 let Slovenska ve fotodokumentu – grant Vaculík Advertising, v němž pět laureátů zmíněného grantu Andrej Balco, Andrej Bán, Martin Mařenčin, Jozef Ondzik a Viktor Szemzo v kurátorském výběru Tomáše Pospěcha na svých navýsost současných snímcích ukázalo, jak převratně se po roce 1989 změnilo Slovensko i slovenská dokumentární fotografie. Škoda, že na poslední chvíli byla zrušena stále odkládaná premiéra výstavního projektu Pražského domu fotografie Fotogenie identity. Paměť české fotografie, jejíž kurátoři Josef Moucha a Helena Musilová se snaží představit významné okamžiky českých dějin 20. století v daleko subjektivnějším výběru prací našich předních fotografů než autoři expozice Ztracený čas? Fotografie z období komunistické totality tak byly na bratislavském festivalu ještě zastoupeny donedávna neznámými snímky z náboženských slavností v Polsku na rozhraní 60. a 70. let od poznaňského fotografa Andrzeje P. Florkowského, mnohými humanisticky laděnými snímky Fera Tomíka z jeho retrospektivy Osobnosti, příběhy, události a osobitými záběry kyjovských žen, nepozorovaně pořizovanými dnešní mezinárodní hvězdou Miroslavem Tichým různými primitivními fotoaparáty.

Je pochopitelné, že největší prostor na Měsíci fotografie měla domácí slovenská tvorba. Ta byla kromě už zmíněných výstav reprezentována také komorní retrospektivou rané tvorby pětadevadesátiletého Viliama Malíka, zahrnující sociální fotografie, tradiční snímky vycházející z piktorializmu i několik modernějších záběrů, ovlivněných konstruktivismem. Rozsáhlý soubor svých hravých poetických snímků předvedl Peter Župník. Katedra fotografie a nových médií Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě připomněla 15. výročí své existence expozici invenčních studentských prací různých témat a stylů v galerii Médium a perfektně zorganizovaným 5. setkáním vysokých fotografických škol ze Slovenska, České republiky, Polska, Rakouska a Maďarska. Nejmladší generace slovenských tvůrců se také představila na výstavě intermediálních děl od The Dudas Brothers, exploatujících mnohé prvky masové kultury, a v expozici dvou doktorandek profesorky Miloty Havránkové z VŠVU Petry Bošanské a Dominiky Horákové, opět potvrzující, že u dnešních aktuálních prací s pevným konceptem příliš nerozhoduje, zda jde o klasické či digitálně manipulované snímky.

Česká fotografie byla vedle zmíněné Tichého expozice zastoupena ještě třikrát. Čerstvý osmdesátník Miloslav Stibor vystavil své snímky z 60. let, mezi nimiž se vedle proslulých portrétů a aktů objevily i překvapivě svěží dokumentární fotografie, na Bratislavském hradě proběhla rozsáhlá přehlídka Mladé české fotografky s pracemi už zavedených (Dita Pepe, Daniela Dostálová, Barbora Bálková, Sylva Francová, Barbora Kuklíková aj) i dosud méně známých (např. Tereza Vlčková či Barbora Prášilová) autorek, a konečně Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě představil ukázky nejnovějších klauzurních a diplomových prací svých studentů.

Organizátoři festivalu pod vedením Václava Macka to letos neměli lehké. Od sponzorů se totiž sešlo mnohem méně peněz než dříve, a tak se muselo šetřit na katalogu, jenž byl proti dřívějšku se svými 90 stranami podstatně tenčí, na propagaci, na společenských akcích. Naštěstí to nebylo vidět na samotném výstavním programu, který zahrnoval i řadu dalších výstav, například intermediální hry s perspektivou od Georgese Rousseau, osobitá aranžmá drobných objektů od Pawla Źaka či velkoformátové sociologické portréty Kubánců od řeckého fotografa Harise Kakarouhase, fotoreportáže ze současného Ruska od Olega Klimova, projekce snímků s hudbou, vyhlášení vítězů Sittcom Award a několik tvůrčích dílen. Byl to zkrátka standardní ročník už dobře zavedeného fotografického festivalu.

Vladimír Birgus