Fotograf Magazine

Měsíc fotografie ve slovenské metropoli se za dvanáct let své existence vyprofiloval v nejvýznamnější pravidelnou přehlídku fotografické tvorby ze střední a východní Evropy. V poslední době mu sice vyrostl konkurent v podstatně větším a bohatším Fotobienále v Moskvě, to je však zamě­řeno na ruskou, západoevropskou a americkou fotografii.

Stalo se už tradicí, že každoročně bývá v Bratislavě uváděna jedná vel­ká expozice, podávající přehled fotografické tvorby v určité zemi z býva­lého sovětského bloku. Letos tak byla představena aktuální tvorba hned dvou států, které však ještě před deseti lety tvořily stát jediný. Šlo o čes­kou a slovenskou fotografii na výstavě, kterou původně pro Muzeum umění v Olomouci sestavili mladí kurátoři Lucia Lendelová, Tomáš Pospěch a Helena Rišlinková z prací osmi desítek představitelů různých tendencí a různých generací v posledních dvou desetiletích. Samozřejmě jako u všech podobných přehlídek bylo možno diskutovat o účasti i neúčasti některých autorů a reprezentativnosti zastoupení ur­čitých tvůrčích proudů. Výstava jako celek však dopadla velmi dobře a je­jí obsáhlý katalog s texty v angličtině a v češtině nebo slovenštině je cenným zdrojem informací pro každého, kdo se zajímá o českou a slo­venskou fotografii 80. a 90. let 20. století. Ocenění zaslouží i skuteč­nost, že kurátoři se nebáli do expozice zařadit i kvalitní práce řady dosud málo známých autorů a intermediální tvorbu využívající fotografii. Fotografie z České republiky a ze Slovenska byly v Bratislavě zastou­peny rovněž řadou autorských výstav. Malá retrospektiva představila do­nedávna téměř neznámou tvorbu v duchu nové věcnosti a konstruktivismu nedávno zesnulého slovenského absolventa Bauhausu Ladislava Foltyna. Vynikající úroveň měla expozice jemně ironicky ladě­ných subjektivních dokumentů ze současného Slovenska od Jozefa Ondzika, která vznikla na základě velkorysého grantu bratislavského Institutu pro veřejné otázky. Ondzik prokázal v nápaditě komponovaných snímcích s řadou obrazových metafor, že dnes patří k výrazným repre­zentantům slovenské dokumentární fotografie, jež v posledních letech díky Andreji Bánovi, Martinu Kollárovi, Lucii Nimcové, Alanu Hyžovi, Andreji Balcovi, Matúši Tóthovi, Filipu Vančovi a několika dalším autorům mladé a střední generace prožívá mimořádně plodné období. Skutečně česko-slovenská byla výstava Tona Stana, známého slovenského foto­grafa s českým občanstvím, jenž po nedávné pražské premiéře i v Bratislavě představil novější snímky nahých žen a mužů v rozličných přírodních scenériích. Několik festivalových expozic slovenských fotogra­fů bylo uvedeno v jiných městech: Andreje Bána v Berlíně, Rudo Prekopa ve Spišské Nové Vsi a Miro Švolíka a Pavla Pechy ve Vídni. Hlavním důvodem jejich účasti na festivalu asi bylo zařazení do kvalitní­ho katalogu o 140 stranách, protože festivalových návštěvníků, kteří by za nimi skutečně putovali, patrně mnoho nebylo. Největší česká expozi­ce představila dosavadní tvorbu Karla Cudlína, v níž dominovaly jeho cit­livé humanistické záběry z obyčejného života obyčejných lidí v Čechách, na Ukrajině, v Izraeli i dalších částech světa, které často nepostrádají jemný humor a trošku ironie. Nedávný absolvent pražské FAMU Hynek Alt vystavoval soubor nevšedních snímků, které tvořily osobitý vizuální deník. Expozice ex­presivních subjek­tivních dokumentů z Ameriky Josefa Mouchy nebyla uvedena přímo v Bratislavě, ale v nedalekém Ša­moríně.

Už tradičně výborně byla Bratislavě za­stoupena ruská fotografie.Tentokrát to bylo především díky objevné výstavě Ruský piktorialismus, uvedené už na FotoFestu v Houstonu. Expozice, sestavená především ze soukromé sbírky Michaila Golosovského kurátory Jevgenijem Berezněrem a hnou Čmyrevovou, představila dnes málo známé ro­mantické piktorialistické krajiny, portréty, žánrové výjevy a akty Mazurina, Lobovikova, Sviščova-Paoly, Grinberga, Ulitina a dalších tvůr­ců, kterým se teprve v poslední době dostává v Rusku i v zahraničí vět­ší pozornosti. Současná ruská tvorba byla reprezentována nápaditě instalovanými meditativními snímky Svjatoslava Ponomareva, inspirova­nými východními filozofickými a náboženskými směry, a souborem por­trétů Podezřelé (7 -i- 7) ruské skupiny A. E. S., v němž měli diváci poznat, které z portrétovaných dívek jsou vražedkyně a které jsou „nor­mální‘. Expozicí originálních expresivních portrétů mnoha významných Poláků od Krzysztofa Gieraltowského byla dobře reprezentována i polská fotografie, příjemně překvapila řada citlivých záběrů s jemnými vizuální­mi metaforami od bulharského filmaře Emila Christova, i když výstava ja­ko celek trpěla značnou kvalitativní nevyrovnaností.

Každý ročník Měsíce fotografie ovšem uvádí i řadu výstav ze západní Evropy a z USA. Výjimkou nebyl ani ten loňský. Největším diváckým lá­kadlem nepochybně byla velká retrospektiva letos už čtyřiadevadesátile­tého Henriho Cartiera-Bressona ve třech podlažích Galerie města Bratislavy. Legendární průkopník fotografie „rozhodujících okamžiků“ byl představen nejen slavnými snímky, z nichž se mnohé staly ikonami foto­grafie 20. století, ale i řadou méně známých záběrů především z po­čátků jeho fotografické tvorby ve 30. letech. Ke kladům festivalu patřily i působivé nostalgicky laděné portréty lidí v jejich domovech od nizo­zemského fotografa Berta Teunissena, připomínající svými poklidnými kompozicemi a tlumenou barevností malby starých holandských mistrů, lyrické fotografie Američana Keitha Cartera, piné jemných metafor a vi­zuálních symbolů, a technicky precizní sugestivní záběry „rakouského Weegeeho“ Stefana Liewehra, používajícího při fotografování návštěvní­ků různých vídeňských hospod, kaváren a barů těžkopádný fotoaparát na 4×5 palců a stařičký blesk. Mnoho svěžích nápadů bylo k vidění na výstavě Vysoké školy vizuálních umění v La Cambre. Zklamáním naopak byly vyspekulované a přesymbolizované aranžované výjevy, v nichž se iz­raelský fotograf Boaz Tal fotografoval se svou rodinou v rozličných polo­patistických parafrázích biblických témat, i většinou jen popisné snímky řeckých mnichů z hory Athos od Kostase Argyrise

Součástí festivalu tradičně byla také dvoudenní teoretická konference, několik tvůrčích dílen, jarmareční fotoateliér v prostorách Galerie F 7, v němž se kdokoliv mohl za pomocí moderní digitální technologie vyfoto­grafovat v póze mediální hvězdy, soutěž portfolií a už podruhé rovněž soutěž o nejlepší fotografickou publikaci ze střední a východní Evropy, je­jíž organizaci a hlavně prezentaci ovšem provázely značné zmatky. Ale i když se organizační problémy objevily i v nepřístupnosti některých vý­stav během hlavních festivalových dnů o prvním listopadovém víkendu, bylo jich tentokrát méně než v předchozích letech. Řediteli festivalu Václavu Mackovi a jeho spolupracovníkům se tentokrát podařilo připra­vit jeden z nejlepších ročníků.

Vladimír Birgus