Fotograf Magazine

Fotografie pořízené vědci jsou obvykle trochu nudné a jako laici se z nich mnoho nedozvíme. Výjimku představuje bohatá fotografická práce fyziologa, botanika a krajinného ekologa RNDr. Miloše Spurného CSc. (1922–1979). V pořadí druhou knihu, s lapidárním názvem Českomoravská vysočina¹ , mu posmrtně vydalo nakladatelství Fotep. Fotografie Spurný pořídil v období od 50. do 70. let minulého století v oblasti Žďárských vrchů, v okolí Svratky, na Křižanovsku nebo v okolí Nového Města na Moravě. Pro diváka, který má chuť pomalu zkoumat stopy složitých přírodních a kulturních dějů na emulzi fotografie, bude publikace velkým potěšením.

Kniha je výjimečná nejen svou estetickou kvalitou, ale i tolik proklamovanou mezioborovostí, která se koncentruje už v osobě samotného autora. V případě Miloše Spurného není formální jako v řadě dnešních projektů na pomezí vědy a umění. Autor rozuměl dobře fotografii, zákonitostem krajiny i konkrétním místům, na kterých fotil, a je to znát. Textově knihu fotografií výrazně rozvíjí memoárový příspěvek Spurného manželky (ale také doktorky přírodních věd) Věry Spurné, zamyšlení nad vývojem krajiny Českomoravské vrchoviny od biogeografa Jana Laciny a v neposlední řadě text zakladatele fotografické sbírky Moravské galerie v Brně Antonína Dufka.

Miloš Spurný ve své profesi dlouhodobě spojoval vědu s technickými obrazy. Pracoval v Laboratoři pro výzkum životních dějů filmem, zaměřoval se zejména na studium klíčících rostlin pomocí kinematografie (získal celou řadu zahraničních ocenění) a věnoval se problematice ekologie. Kromě vědeckých filmů natáčel i filmy o krajích. V oblasti „nevědecké“ fotografie se rozvíjel dvěma směry.

Ve spolupráci s architekty vytvářel velkoformátové fotokoláže do veřejných interiérů a ve volné tvorbě se věnoval fotografii krajiny. V roce 1965 založil skupinu REKRAFO (Regionální krajinářská fotografie) zaměřenou na dlouhodobé fotografické zobrazování ucelených „malých“ míst. Antonín Dufek Spurného dává do souvislosti s novou topografií, která se snažila zeslabit vliv autorství na podobu díla a v tehdejším československém subjektivní fotografií prorostlém prostředí téměř neexistovala. Z hlediska vztahu přírody a dokumentární fotografie Dufek autorovu práci srovnává s panoramatickými snímky severočeské krajiny Josefa Sudka nebo Beskyd od fotografa Rudolfa Jandy.

Zaměření na „místní, naši a domácí“ kvalitu začíná být díky globalizačnímu a technologickému pocitu vykořenění v kurzu, ale v umění je to složitější. Od něj očekáváme univerzální vliv a dosah. Být regionálním v umění chápeme jako neschopnost prosadit se ve větším celku. Miloš Spurný udělal z regionálnosti program a jeho úzké vyznění přesáhl. Nepokusil se naštěstí vytvořit z konkrétního místa aplikovanou výpověď o obecných pravdách, jak to známe například z díla Jindřicha Štreita Vesnice je svět, ale zůstal u konkrétní krajiny. V době, kdy velká část umělecké scény díky nastavení grantové politiky cestuje po celém světě, svévolně si přivlastňuje různé obory vědy a vyjadřuje se rychle ke všemu jakkoli vzdálenému, je pro mě příjemné vidět dlouholetou poctivou práci Miloše Spurného, který dokázal pochopit a na fotografických snímcích zachytit mnoho jen pár desítek kilometrů od svého domova.

Jan Freiberg

¹ SPURNÝ, Miloš. Českomoravská vysoč̌ina: The Czech-Moravian Highlands. Přeložila Irma CHARVÁTOVÁ, přeložil Tony LONG. Brno: Fotep, 2015. ISBN 978-80-86871-23-3.

Českomoravská vysočina, fotografie: Miloš Spurný text: Jan Lacina, Antonín Dufek, Věra Spurná, 2015, Finep.