Fotograf Magazine

Miroslav Tichý: Legenda o kráse (20. 11. 1926 – 12. 4. 2011)

Popsat v krátkosti význam a kouzlo díla Miroslava Tichého, ale i peripetie jeho přijetí a odmítání, je nemožný úkol. Jde o příběh, který zůstane tvárný a neúplný, jako nedokončený román o umělci, který vytvořil svůj vlastní, skrytý svět, založený na odtrženosti a svéhlavosti.

Osobně jsem Tichého poznal koncem roku 2005, právě když končila jeho vůbec první samostatná výstava v Kunsthaus Zürich, pro jiné české umělce nedobytné baště švýcarského uměleckého provozu. V následujících měsících, předcházejících Tichého retrospektivě v brněnském Domě umění a doprovodné knize, jsem byl v Kyjově častým hostem. Paní, u které jsem se ubytoval, mi vyprávěla o tom, jak ji zamlada rádoby nenápadně fotografoval, jeho přátelé z různých etap života mi vyprávěli o jeho nadhledu a širokém vzdělání. Tichý samotný mi nejprve překvapivě řekl, že o žádnou výstavu nestojí, ale poté jsme spolu strávili několik dní dlouhými debatami o jeho díle a životě, včetně jeho studií na Akademii a let záměrného odtržení se od společnosti.

Nelze popřít neobyčejnou cílevědomost a diplomatické schopnosti Romana Buxbauma, Tichého objevitele (ačkoliv Tichého existence byla mnohým známa dávno předtím). Buxbaumova nadace Tichý oceán nicméně časem začala s dílem hospodařit způsobem, který bral jen minimální ohledy na autora samotného i jeho nejbližší. Sousedce Janě Hebnarové, která se o Tichého od smrti jeho matky starala, diktoval stále důraznější podmínky a na Tichého díla si neoprávněně přivlastňoval univerzální copyright. Právě tato žena, která se bezděky ocitla v ohnisku zájmu o náhle slavného umělce, pomohla Tichému zachovat si svůj svět až do konce. Kromě stále náročnější péče na ni dolehla i povinnost vypořádat právní vztahy jeho díla a chránit jej před nevítanými návštěvami. Jak ve svém filmu Worldstar výstižně ukazuje Nataša von Kopp, střetnutí privátního hájemství Tichého života a nabubřelé okázalosti světových galerií se ukázalo jako sice efektní, ale zároveň absurdně neslučitelné.

Kyjov, zdánlivě všední slovácké městečko, v sobě skrývá mnoho kouzelných anachronismů a také řadu svérázných osobností. Vedle Jiřího Veselského, autora nádherných básní o dospívajících dívkách, kterého s Tichým spojovala náklonnost k platonickému obrazu ženské krásy a k tuzemskému rumu, mezi ně patřil i Zdeněk Vašíček, polyhistor a disident, který se s Tichým úzce přátelil v 50. a 60. letech. Kromě Tichého samotného byl právě Vašíček prvním, laskavým a pozorným čtenářem mého textu do Tichého první české monografie. Když jsem jej před dvěma lety přesvědčoval k napsání osobně pojaté eseje pro katalog krakovské výstavy Tichého a jeho souputníků, po několika dnech váhání mi řekl: „Napíšu o Tichém až po jeho smrti.“ Smutnou ironií osudu zemřel Zdeněk Vašíček pouhý den po svém příteli z mládí.

Zůstává nám možná už navždy nezodpovězená otázka: kým vlastně Tichý opravdu byl? Vášnivým umělcem, který v honbě za motivem zcela překročil estetické meze? Sarkastickým prorokem, jak sám sebe často rád prezentoval? Hrdost, s jakou ignoroval svoji slávu, aby si zachoval vlastní integritu, je při bližším pohledu lehce pochopitelná. Tichý byl výsostným Bohem svého vlastního světa, a byl si toho naprosto vědom.

Když jsem tuto sobotu vystoupil na kyjovském nádraží, uvědomil jsem si uprostřed záplavy jarních květů a vůní to hlavní, co mně osobně po Tichém zůstalo především: proměnil nezaměnitelným způsobem celé jedno moravské městečko v bájnou zemi (nejen ženské) krásy. Jeho fotografie, kresby a obrazy už navždy zůstanou úžasným dokumentem svůdnosti a touhy. Není už komu poděkovat, o to větší mu patří uznání. Legenda je dovršena, aby žila vlastním životem. Vám, pane Tichý, klid a mír.

(původní, nekrácená verze textu pro Lidové Noviny, 23. 4. 2011)

Pavel Vančát