Fotograf Magazine

Pročítání rozhovorů s Čechoameričanem Antonínem Kratochvílem (1947) odhalí, že si předsevzal změnit pracně získanou – a dokonce finančně zajímavou – škálu zakázek. Neokázalé poznámky o nástrahách, při nichž jde doslova o život, nepřebijí v jeho výpovědích sveřepost zápasu o nalezení životního poslání. Kratochvíl se zavedl jako fotograf bez specializace a byl hrdý na to, co všechno zvládne. Ještě
před devíti lety prohlásil: „Nejsem žádný umělec. Jsem profík.“ O pozici, kterou má jeho černobílá portrétní tvorba si Kratochvíl nedělá iluze. Prokázal to, když odpovídal na otázky Juraje Mravce a Viktora Vojtka pro knihu Interview s fotografií (Slovart 2003): „Naštěstí mají časopisy občas, a to zdůrazňuji – občas, zájem prostřídat vyumělkované portréty a la Leibovitzová mým realistickým stylem.“ Kratochvíl si musel dlouho dobývat postavení, které dovolilo nasnímat tolik podobizen známých tváří, aby získal materiál nosný pro výpravné album. Na začátku kariéry, tedy před více než třiceti lety, po něm Američané chtěli barevné snímky. Dělal je a nejednou jimi zachytil stejné osobnosti, které teď uvádí v Personě. Jenže pohyb v černobílé škále je Kratochvílovi bližší. Až ten mu dovoluje dvojexpozici:
zvěčnění nejenom podob současníků, nýbrž i vlastní práce. Není překvapivé, jak své kouzlení se světlem objasňoval Ying Qian z Harvardovy univerzity? Prý je to důsledek středoevropské zkušenosti, kterou nedisponuje ani zdaleka sám, nýbrž spolu s mnohými dalšími fotografy. Pro příklad uvedl Josefy Koudelku a Sudka, údajně rovněž poznamenané pražským temnosvitem. Roli, kterou v současnosti černobílé záběry v tisku většinou hrají, vysvětluje fotograf Michael Persson v Kratochvílově monografii (Torst 2003): „Vyvolávají dojem, že když má redakce dost odvahy angažovat chlápka, který se vrací z terénu jenom se syrovým, nepřikrášleným
snímkem, pak zbývající obsah časopisu nemůže být úplný škvár.“ Tato strategie ale není na denním pořádku. Právě naopak. V neustálém zápase o většinové publikum ztrácí pozice. Proto Kratochvíl nezanedbává v nadcházející šedesátce alba, výstavy či internet: míní, že dokumentárním fotografům nezbývá než orientovat své působení k elitám, jejichž rozhodování má smysl ovlivňovat. Album Persona staví na nervní reportážní stylizaci. Signalizuje to hned obálka s fotografií Deborah Harry. Uvnitř jsou jí (vedle opakování titulního obrazu) věnovány další čtyři záběry. Tato fotogenická dáma zařazení celé sekvence unese. Někdy však působí stejná taktika
kontraproduktivně. Viz třeba herec Pavel Landovský rozfázovaný v triptych, popřípadě čtyřnásobný Harvey Keitel. Bohužel tu fotograf nezapřel slabost pro osobní idoly mužství.
Kratochvíl zasadil mezi celebrity konžské pacienty postižené AIDS, vězně, neonacisty, popřípadě Ukrajince z oblastí postižených výbuchem jaderné elektrárny v Černobylu. Je ovšem nevkusné, jsou-li ti poslední v popiscích označeni coby Homo Sovieticus. Pochybné mi připadá také koketování s pornografií (Coochi-Coo, Stalinova ložnice). Vrah viděný ve dvou záběrech a reprodukčně rozfázovaný na dvoustranu je sice z technického hlediska trefou, jenže připomíná neřešitelný etický problém sdělovacích prostředků, charakterizovaný marným zvoláním „Zapomeňme na Hérostrata!“. Echo tohoto výroku má přízračnou setrvačnost: začalo se ozývat 365 let před Kristem.
Portréty v Personě nejsou datovány. Zbytečně. Přece se tím nezajistí nadčasovost těm, které byly tištěny jen do počtu. Nicméně: nedá se přehlédnout, že album představuje ohromný kus práce!
Úvod obstaral Michael Persson. Není tentokrát tak výmluvný jako v monografii, což je předznamenáno jistě i účelem…

josef moucha