Fotograf Magazine

Obrovský boom japonské fotografie, který zaplnil od 80. let světové galerie, doposud Prahu většinou míjel. Prvním výraznějším představením významného současného fotografa „ze země vycházejícího slunce“ je výstava Nobuyoshi Arakiho, kterou jako poslední letošní projekt představuje pražská Galerie Langhans. Výstavu doprovází katalog, který je vůbec první Arakiho publikací v češtině.

Araki je jedním z žijících autorů, jehož proslulost dostoupila takové míry, že mnohé svoje výstavy přenechává na starost jiným. Zkušený kurátor Zdenek Felix ve spolupráci s curyšskou galerií Bob van Orsouw sestavil retrospektivu razantně načatou raným cyklem dětských fotografií z počátku 60. let, poznamenaným newyorkskou školou. Na ně v expozici trochu překvapivě časově navazují až slavné cykly z let devadesátých, počínaje slavnými bondážemi, přes soubor Flowers, v němž Araki hravě zmnožuje významy přírodních zátiší opakovaným doaranžováním mrtvé ještěrky, již lze chápat jako metaforu vztahu autora a fotografie („Pakliže znehybníme něco, co se pohybuje, je to druh smrti. Kamera, fotografický snímek připomínají smrt. A já při fotografováním na ni také myslím,“ cituje Felix Arakiho v katalogu). Z hlediska výtvarné samonosnosti je nejproblematičtější soubor Privat Diary (1996), zachycující levnou kamerou s datovým kódem v obraze život velkoměsta a v malém počtu vyznívající tak k trochu nepřesvědčivě. Zde se Arakiho pozdní tvorba nejvíce blíží pozdější produkci námětově, Josef Moucha, New York, 1999 /nobuyoshi araki: tokyo flowers/ Araki Nobuyoshi. Tokyo Flowers. (text a koncepce Zdenek Felix) Praha: Galerie Langhans 2005, 64 s. 111 generačně i osobně spřízněné Nan Goldinové, a stejně tak stojí především na kumulaci obrazů a osobních prožitků. Celkově vzato je otázka, jestli je v rámci proklamované retrospektivy Arakiho vývoj zachycen dostatečně a jestli je ozřejměna vnitřní a kulturní motivace autora, v posledku těžko zodpověditelná bez znalosti produkčně dostupných zdrojů pro výstavu a ohledu na kapacitu galerie, omezenou na necelých sedmdesát děl.
České publikum, které má svoje bujaré zkušenosti s Janem Saudkem, se potkává s autorem podobného ražení, který pomalu přerůstá svoje vlastní dílo. Araki je však provokatérem o málo mladším, vycházejícím z odlišného kontextu, v němž dovedně mixuje ostře erotické aranže s melancholickými náměty, čímž na jednu stranu stírá jejich kontroverznost a přitom zesiluje jejich intenzitu. Jeho snímky přírodních námětů umně kombinují erotické aluze západní moderny (Weston) i postmoderny (Mapplethorpe) s tradicí klasického japonského umění. Evropského diváka zde navíc tradiční japonské propriety a prostředí staví před otázku, jak vlastně vypadá vyznění autorových prací v domácím prostředí, bez nutně přišedšího nánosu exotiky. Odtud je jen krůček k otázce, do jaké míry počítá (či nepočítá) sám Araki s nároky „západního“ publika. Asi nejvíce je tato kulturní průrva zacelena v působivém slideshow, které je umístěno v suterénu. Zde v toku až dráždivě klidné hudby vyvěrá naplno a nejméně zprostředkovaně Arakiho opojení krásou i zmarem.

Doprovodný katalog formátu i formy menší monografie v kvalitní tiskové i grafické kvalitě je pro české publikum vítaným počinem, ačkoliv je u autora, který získal věhlas především svými autorskými knihami, nutno brát v potaz, že výběr a řazení fotografií je opět spíše druhotným produktem kurátorské ruky. To však nic nemění na tom, že přes všechny vznesené pochybnosti je Arakiho výstava dalším potvrzením úctyhodně odvážného kurzu, jaký si (soukromá a nekomerční!) Galerie Langhans vytyčila na pražské kulturní scéně a s nímž se úspěšně snaží udržovat program atraktivní i v mezinárodním měřítku.

pavel vančát