Fotograf Magazine

Galerie Rudolfinum připravila na letošní podzim další tematickou vý­stavu. Dva přednostní okruhy zájmu ředitele Petra Nedomy, Dálný vý­chod a fotografie, vyústily ve spolupráci s tchajwanským kurátorem Chang Tsong-zungem a v rozsahem úctyhodnou výstavu Strange Hea­ven/Podivné nebe s podtitulem Současná čínská fotografie. Výstavu doprovází výpravný a podrobný katalog, vydaný ve spolupráci s galerií Enrico Navarra a Asia Art Archive. Čínské „avantgardní umění“ [jak se označují díla patřící mimo oficiální politicky schválené kánony) se v po­slední době rozjelo do celého světa a Galerie Rudolfinum je už tradič­ně jednou z bašt tohoto tažení.

Je nutné zdůraznit (a texty v katalogu tak činí), že domestikace fo­tografického vidění probíhala v Číně jen velmi pomalu [z hlediska sou­časných teorií o vzniku fotografie z pera autorů jako Crary či Batchen ji vlastně čínská společnost ani nepotřebovala]. Čína se v podstatě mi­nula jak s dnes již klasickou fotografickou modernou a jejím následným vpádem do vědomí mas, tak i s na ni reagujícím poválečným hnutím „tvůrčí fotografie“. Pojetí fotografie v komunistické Číně sice zjedno­dušeně, ale výstižně líčí Susan Sontagová ve své knize On Photograp­hy na příkladu přijetí Antonioniho dokumentu Chung Kuo [China) v zemi jeho vzniku. Vysvětluje čínské pojetí fotografie jako pohled jedi­ného ideálního oka, které se pohybuje v žánru uctivého [či uctívajícího) dokumentarismu. V tomto prostředí je jakákoliv fragmentace skuteč­nosti pokládána za neuctivou, ba dokonce podvratnou. Sontagová tak vlastně klade zjednodušenou analogii mezi politiku a vizualitu totality a pozdního kapitalismu.

I z výše zmíněných důvodů je vý­znamný počet vystavených děl konci­pován způsobem, jaký se blíží fotografii 19. století. Krajiny i skupi­ny osob jsou snímány v jakémsi „di­vadelním“ pojetí, bez silnějšího formálního akcentu. [Zajímavé je, jak si tento přístup oblíbila i západní konceptuální fotografie.) Objevují se i časté odkazy na klasické čínské umění – citace námětů i formátů. Z hlediska tematiky je zajímavý silný důraz na vztah jedince a společnos­ti a hledání jeho nových zakotvení v rámci bouřlivě se rozvíjející čínské společnosti. Ve vystavených pracích tak často můžeme pozorovat poma­lé etablování „homo politicus“, jak jej známe na naší straně zeměkoule, nevyhnutelnou a překotnou transfor­maci čínské rádoby rovnostářské společnosti ve společnost mnohem diverzifikovanější. Stejně tak se po­malu postupně vytváří pravá opozice občana a státu. Otázka společen­ských změn a v nich obsažené role jedince je však v představených dí­lech často rozvíjena směrem k euro­atlantickému uměleckému publiku, k zemím, které exportují „globalizaci“ a určují tak i ráz „globálního umění“.

Z mého pohledu, s ohledem na výše zmíněné, je ovšem Achillovou patou kurátorského výměru sama je­ho definice: mluví-li se v katalogu o zúčastněných fotografech, je tako­vé vymezení neuctivé k těm, kteří se pohybují spíše v konceptuální rovině. Dělat dnes výstavy podle žánru je, dle mého názoru, prostě poněkud přeži­té, ač je na druhé straně pochopitel­ná snaha zavést do nepřehledného terénu současného čínského umění jakási základní kritéria výběru. Otáz­kou ovšem je, zda tato kritéria nejsou od počátku položena mylně, zda ne­jde na jedné straně o opomenutí his­torické diskontinuity na poli čínské „fotografie“, na straně druhé o snahu uplatnit někdy exotiku jako hlavní kvalitu. (Vzpomeňte si ale, co máte doma čínského?) Přes uvedené vý­hrady je nutno oběma kurátorům a Galerii Rudolfinum už tradičně při­znat odvážnou a trpělivou snahu o objevení nových horizontů, pro evropského diváka neznámých, větší zmínku by si ostatně zasloužil i už tradičně nadmíru bohatý, pestrý a fundovaný doprovodný program před­nášek, projekcí, koncertů a dalších akcí.

Jak všichni dobře víme, není provazu o jednom konci. Můžeme tu­díž předpokládat, že stejně jako se čínské umění bude formou i ná­měty blížit umění euroamerickému, podobný proces bude probíhat i opačně. Technologické, ekonomické i ideologické podmínky se v Číně pomalu začínají přibližovat těm, které známe my sami. Máme tak je­dinečnou šanci setkat se s čínským uměním v okamžiku, kdy se na nás stále ještě dívá z takové dálky, která nás nutí přijít blíž a zeptat se, co je (a co není) fotografie a co je (či není) čínská fotografie. A to je opravdu zajímavá otázka.

Podivné nebe/Strange Heaven, Galerie Rudolfinum, 4. 9. – 23. 11. 2003

Pavel Vančát