Fotograf Magazine

Rakouský umělec a filmař Oliver Ressler (1970) ve své práci zkoumá
možnosti veřejného prostoru, popisuje sociálně a politicky angažovaná
hnutí a vypráví o možných ekonomických a politických alternativách k již
zavedenému. Formy jeho děl, způsoby vypravování, estetika obrazů či třeba
jeho nekomplikovaná práce se symboly se nijak výrazně neodlišují od děl
jiných autorů, kteří se řadí, stejně jako Oliver Ressler, do politického umění
a uměleckého aktivismu. Replikace postupů vedoucí místy až k jakési jejich
typizaci, nepouštění se do přílišných formálních experimentů a většinou
ničím nezastřená čitelnost obsahů těchto děl nejsou v případě Resslera
důležitými a vypovídajícími kritérii pro přistupování k jeho práci. Tato díla
jsou naopak důležitá pro své umístění tady a teď, pro svou dokumentující
povahu, potřebu odhalovat, kontextualizovat a vzdělávat. Může z nich tak
snad i vyvstávat naděje pro lepší svět.

Oliver Ressler není českému publiku zcela neznámý. Zúčastnil se zde
několika skupinových výstav, na pátém ročníku Fotograf Festivalu v roce
2015 představil svoji samostatnou fotografickou výstavu Ztroskotaní
(Artwall Gallery), kdy těla utonulých uprchlíků vyplavených na pláž (viz
mediálně známé fotografie utonulého tříletého Syřana Aljana) nahradil
naaranžovanými utonulými těly manažerů a politiků v oblecích.

Mezinárodní publikum zase mohlo v minulém roce na výstavě
Documenta 14 zhlédnout jeho osmikanálovou videoinstalaci What is
democracy? (2007–2009). Autor v ní pokládá aktivistům a jiným politicky
aktivním lidem v osmnácti městech po celém světě stále stejnou otázku:
„Co to je demokracie?“ Variace odpovědí a názorová pluralita je sama
o sobě zajímavá, klade ale další, neméně naléhavou otázku. Jak je možné,
že demokracie – něco tak základního, co leží v samotném středu všech
politických, sociálních či kulturních vztahů – je tak proměnlivá a jasně
nedefinovatelná?

S prvkem rozmanitosti a plurality názorů pracuje Oliver Ressler
i v dalším díle. Ve videu What Would It Mean To Win? se ptá účastníků
blokád na summitu G8 v německém Heiligendammu (2007) na tyto,
vlastně základní, otázky: „Kdo jsme my? Co je naše síla? Co by
znamenalo vyhrát?“ Množství různých odpovědí nás nutí znovu promýšlet
pojmy a myšlenkové pochody, které se původně objevily někde na
začátku a pak snad zapadly, neboť jsme si o nich dávno mysleli, že je
máme promyšlené.

Jen z výše zmíněných děl je jasné, jaká témata jsou pro Olivera
Resslera důležitá. Předně je to kapitalismus a odkrývání jeho maligních
projevů, dále hledání a popisování jiných ekonomických a politických
modelů, dokumentace aktivistických hnutí, dělnická podniková
samospráva, rezistence a protest, globální oteplování, prekérní práce
či třeba problematika migrace. Jeho témata se od témat jiných autorů
politického umění a uměleckého aktivismu v zásadě neliší, pouze
v konkrétnostech a místních odchylkách, boj přeci zůstává všude stejný.
Není potřeba pouštět se do tolikrát omílaných úvah, jaký smysl
má dělat politické umění a zda má skutečně sílu něco měnit, ačkoliv
se to u Resslerových děl, které jsou poměrně dostatečně exponované
a veřejnosti přístupné, nabízí. Stavy věcí, o kterých vypráví, se totiž
zřídkakdy skutečně pohnou k lepšímu.

Mohlo by se tak zdát, že práce Olivera Resslera jsou přehlídkou
marného úsilí. Jenže podstata jeho děl není v přímé politické práci,
ale tkví především v přetváření neviditelného a skrytého do viditelného
a čitelného. Tento proces pak Ressler naplno artikuluje ve svém videu
z roku 2014 The Visible and the Invisible. V něm se zabývá globálním
centrem obchodu s komoditami, které je umístěno za neprůhlednými skly
vysokých švýcarských kancelářských budov, přičemž tyto komodity se
nikdy švýcarského území nedotknou. Tento neviditelný obchod na území
globálního Severu je v kontrastu s viditelnými dopady těžby, znečištěním,
úděsnými pracovními podmínkami a vysokými zdravotními riziky na území
globálního Jihu. Mlha, která celou dobu prostupuje obrazem, odk azuje
jak na toxický kouř Jihu, tak na snahu Severu skrývat kauzální vztah mezi
severní prosperitou a jižní chudobou.

Ptáme-li se, který projev či která vlastnost současného světového
systému je nejnebezpečnější, pak je to právě schopnost systému sám
sebe zneviditelňovat. Spolu s tím tento systém činí neviditelným tělo
a jeho práci, skutečnou cenu nákladů, ekologické následky vlastní logiky,
nemožnost udržitelnosti a také propastnou nerovnost, kterou způsobuje.
Oliver Ressler toto vše dělá viditelným. Opakuje se, ale stejně jako
neustálé pokládání stále stejných otázek i stále stejné obrazy nás nutí
vrátit se na začátek a znovu promýšlet to, o čem jsme si mysleli, že již
mnoho víme. S tímto návratem se pak vrací i naše pozornost.

Dlouhodobé usilování o změnu vyžaduje víru ve změnu, víru v lepší
svět. Je nutné udělat kapitalismus viditelným, neboť jak říká už apoštol
Pavel, věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.

Dalibor Knapp