Fotograf Magazine

One man show: Jiří Hanke

Jiří Hanke, fotograf a dramaturg Malé galerie České spořitelny v Kladně oslavil třicet let své výstavní aktivity přehlídkou portrétů umělců, které do svého rodného města dlouhodobě – a často i opakovaně – zval.

Kladno je bizarní industriální aglomerace za Prahou, díky níž se nevylidnila poté, co těžký průmysl satelitního města poslala nezvládnutá privatizace státních oceláren ke dnu. Lokální patriot Hanke pořádal dílny, při nichž jeho známí fárali jednou do kamenouhelných dolů, aby fotografovali hornictví v likvidačním útlumu, podruhé aby dokumentovali zanikající huťařskou tradici. Na vernisáži výsledků první dílny (18. 10. 1994 v Okresním muzeu v Kladně) Hanke marně provolal: „Zanedbatelným není ani fakt, že vystavené fotografie se stávají majetkem sbírek Okresního muzea v Kladně. Podaří-li se i v dalších letech v započatém projektu pokračovat, získá tak město Kladno cenný fotografický dokument. A to by měla být vlastně touha každého města, které si své historie i současnosti váží.“ Na třetí dokumentaristickou dílnu neuvolnilo Kladno prostředky, neboť snímky prvních dvou ročníků připomínaly úřednictvu socialistický realizmus. O to vehementněji se Hanke držel finančně nenáročné (ale polykající o to více vlastní energie organizátora) galerijní činnosti na chodbě banky, v níž do penzionování pracoval.

Improvizované výstavní podmínky finančního ústavu byly cenné zejména za totalitních politických poměrů, neboť skýtaly oficiálně necenzurovaný prostor. Od roku charakterizovaného Chartou 77, prohlášením o lidských právech, uskutečňoval Hanke svou představu svobody projevu. V říjnu 1984 ho napadlo, že by měl před vernisáží své ctěné hosty zvěčňovat. Začal výtvarníkem Jasanem Zoubkem. Od roku 1988 se soustředil výhradně na oborové kolegy. Fotografickou galerii čekalo v létě 2001 stěhování do sousedního domu. Po pětadvaceti letech vystavování se radikálně změnilo prostředí, v němž mohl Hanke na dokumentární portrétování navázat. Schodiště, které se lomí podestou do pravého úhlu, skýtá více podnětů ke kreaci fotografujícího i fotografovaných. Různorodost záběrů však nevyznívá stejně silně jako sled snímků odlévaných původně z jednoho kadlubu. Dokonce se občas mihnou exteriéry, původní koncept šel zkrátka vepsí.

Nejcennější na této knížce je to, co není na první pohled vidět – ani v ní, ani v té, která vytvořila o deset let dříve ve stejném formátu a grafickém pojetí první díl. Jsou to lidské vztahy, jež budoval Hanke tak důkladně, že může ve své práci pokračovat, jakkoli vážně se mezitím mnozí z vystavujících berou. Ale díky neformálním vztahům autora k portrétovaným lze vlastně osobitou obrazovou výroční zprávu číst coby neobvyklý autoportrét.

 

Hanke J. Malá galerie České spořitelny v Kladně 1977–2006. Příbram: Job 2006, 64s.  

Josef Moucha