Fotograf Magazine

Paris Photo se loni vydalo směrem ke globalizaci. Podobně jako nejvýznamnější veletrh moderního umění Art Basel od roku 2002 pořádá úspěšný sesterský veletrh Art Basel Miami Beach a od loňska i Art Basel Hongkong, rozhodli se pařížští organizátoři proniknout na zásadní americký trh a na jaře připravili první veletrh Paris Photo Los Angeles. Přestože se jim vedle sběratelů podařilo přilákat mnoho holywoodských celebrit, bylo zřejmé, že kalifornský satelit zatím svou návštěvností ani významem samotné Paris Photo neohrozí. To ve svém 17. ročníku loni v polovině listopadu přilákalo přes 55 tisíc návštěvníků, kteří si do Velkého paláce na Champs Elysées přišli prohlédnout expozice 136 galerií a 28 nakladatelství a antikvariátů z 24 zemí. Zájem byl tak obrovský, že v den jeho ukončení byl dokonce na delší dobu přerušen vstup, protože davy návštěvníků vysoce překročily počty povolené bezpečnostními předpisy.

Od doby, kdy před třemi lety vedení Paris Photo převzal nový ředitel Julian Frydman a přestěhoval ho z poněkud stísněných prostor pod Louvrem do grandiózního paláce, postaveného pro Světovou výstavu v roce 1900, se ho zúčastňují i některé z nejvýznamnějších světových galerií, které dříve fotografické veletrhy ignorovali, jako Gagosian, David Zwirner či Metro Picture, zastupující hvězdy jako jsou Cindy Sherman, Richard Avedon,

Andreas Gursky, Richard Prince, Diane Arbus, William Eggleston nebo Cy Twombly. Výstavní prostory v Grand Palais jsou však drahé a zúčastnit Paris Phota si mohou dovolit jenom bohaté galerie, které navíc musí ještě projít sítem výběrové komise. Je proto přirozené, že většina z nich nechce riskovat s prezentováním dosud méně známých autorů a dává přednost vystavování ověřených děl světoznámých klasiků Westona, Man Raye či Callahana nebo velmi populárních současných tvůrců, k jakým patří třeba Edward Burtynsky, Gregory Crewdson, Vik Muniz nebo Vera Lutter, u nichž mohou požadovat čtyřciferné či pěticiferné ceny v eurech. A v některých případech i šesticiferné – bonnská galerie Feroz prodala dobový originál portrétu cukráře, pořízený v roce 1928 Augustem Sanderem, za milión eur.

Galerie, které si nemohou dovolit účast na stále dražším Paris Photo nebo neprošly přísným výběrem odborné poroty, se mohly ve stejném termínu zúčastnit několika jiných veletrhů. Nejvýznamnější z nich byl Fotofever v Caroussel du Louvre, tedy v prostorách, kde v prvních čtrnácti letech své existence probíhalo Paris Photo. Fotofever, jenž už podruhé expandoval ze své základny v Bruselu, měl sice slabou propagaci, ale i tak přilákal na 11 tisíc návštěvníků, kterým nabízel především práce mladších autorů v cenách od 500 euro. Byla mezi nimi řada kvalitních děl, ovšem také mnoho kýčovitých aktů, líbivých krajinek a myšlenkově sterilních podbízivých digitálních manipulací. Příležitosti vystavovat v Paříži během mimořádné koncentrace fotografů, sběratelů, galeristů a redaktorů z celého světa využily především francouzské, nizozemské a belgické galerie, mezi účastníky ale nechyběli ani Japonci, Američané, Španělé nebo Italové. Byli mezi nimi, jak už to dnes na každém uměleckém veletrhu bývá, i nakladatelé. Ti však měli své hlavní centrum na samostatném veletrhu Offprint Paris, už tradičně probíhajícím v budově Akademie výtvarných umění na druhém břehu Seiny. Jeho koncept je velmi jednoduchý: desítky renomovaných nakladatelů i fotografů, kteří dosud ve své režii vydali dvě či tři vlastní publikace, rozloží své knihy, katalogy a mnohdy i pouhé makety na dlouhé stoly a trpělivě je po čtyři dny prodávají, stejně jako hledají distributory, spolunakladatele či recenzenty. Vydávat knihy vlastním nákladem v několika desítkách exemplářů je dnes velkou módou a může si ho dovolit téměř každý. To na jedné straně vede k tomu, že vzniká mnoho tematicky úzce zaměřených svěžích publikací, které by neměly naději na komerční návratnost v několikatisícových nákladech, na druhé straně se stále zvyšuje počet „fotografomanů“, kteří vydávají naprosto banální vlastní publikace.

Vlastním nákladem vydaná nevšední kniha uspěla také na samotném Paris Photo v soutěži fotografických publikací, pořádané newyorským časopisem Aperture. Kniha Rosangely Rennó s názvem A01 (COD. 19.1.1.43)– A27 (Cod. 23) porazila i ohromnou publikaci War od Anne Wilkes Tucker a Willa Michelse, doprovázející stejnojmennou výstavu v Muzeu výtvarných umění v Houstonu, či dnes už téměř kultovní knihu Adama Broomberga a Olivera Chanarina Holy Bible, v níž doprovodili bibli osobitým výběrem snímků z Archivu moderního konfliktu v Londýně. Velký zájem o fotografické publikace na veletrhu dokumentovala i bohatá účast nakladatelství a antikvariátů (v mnohých z nich byly k mání i vzácné české publikace od Sudka, Drtikola či Tmeje), stejně jako třeba výstava fotografických knih s tématem protestů a revolucí, kterou ze své proslulé sbírky sestavil Martin Parr.

I další tematické nekomerční expozice letos opět dostaly velký prostor, byť tentokrát většinou až v prvním patře Velkého paláce, a ne v přízemí jako loni. Módní firma Giorgio Armani, která byla jedním z hlavním sponzorů veletrhu, vystavovala další ukázky ze své sbírky fotografií s tématikou vody, americká banka J. P. Morgan na Paris Photo představila ze své kolekce 30 tisíc uměleckých děl intermediální tvorbu Jeffa Koonse, Andyho Warhola nebo Laurie Simmons, brazilský Institut Moreia Salles znudil mnoho návštěvníků nezáživně popisnými záběry brazilské architektury.

Hlavní pozornost se ale samozřejmě soustředila na expozice zastoupených galerií. O tom, že mnoho z nich vsadilo na vyzkoušené jistoty, svědčilo například to, že Kertészova díla byla k mání ve třinácti z nich a portréty Diany Arbus bylo možno koupit v patnácti expozicích. Dobře zastoupen v několika amerických a západoevropských galeriích byl i Josef Sudek, v newyorské Howard Greenberg Gallery měli i nádherné dobové originály Jaromíra Funkeho a Jaroslava Rösslera. Tři galerie prodávaly stále dražší fotografie Josefa Koudelky, čtyři nabízely fotografie Miroslava Tichého (ovšem za ceny zhruba o polovinu či dvě třetiny nižší než v minulých letech,

stále však výrazně dráže, než za kolik se dnes prodávají v pražských aukcích a galeriích). S malou výjimkou už zmíněného Koudelky, děl Jitky Hanzlové v newyorské galerii Yancey Richardson a Markéty Luskačové a Jindřicha Štreita v expozici londýnského dealera Erica Francka však tentokrát na Paris Photo chyběla současná česká fotografická tvorba.

Jistě to bylo i tím, že na veletrhu už podruhé nebyla žádná česká galerie. Přitom tvorba z některých postsovětských zemí zastoupena byla. Varšavská galerie Asymetria se opět mohla zúčastnit díky podpoře polského ministerstva kultury. Propagovala především díla průkopníků konceptuální a intermediální tvorby Zbigniewa Dlubaka a Jerzyho Lewczyńského a sociální portréty Zofie Rydet, ale vystavila i současné postmodernistické koláže v surrealistickém duchu, které vytvořil Tomasz Szerzeń. Bude ovšem zajímavé sledovat další osud této agilní galerie, protože její „hnací motor“ Karolina Lewandowska se nedávno stala druhou kurátorkou fotografické sbírky Pompidouova centra a spolu se svým manželem, jenž byl vedoucím galerie, se přestěhovala do Paříže. Maďarskou tvorbu tradičně reprezentovala soukromá Vintage Gallery z Budapešti, které se podařilo získat vzácné fotografie Andrého Kertésze, Katy Kálman nebo Imreho Kinskiho. Moskevská galerie Glaz mimo jiné představila akty od Alexandra Grinberga, které za prudérního Stalinova režimu přivedly jejich autora do vězení fotografie. Řadu děl klasiků i současných představitelů ruské fotografie měla ve své expozici newyorská galerie Nailya Alexander. Mezi účastníky veletrhu stále dominovaly francouzské, americké, britské a německé galerie, ovšem dobře zastoupena byla i fotografie ze Skandinávie, Jižní Afriky, Japonska nebo Číny. A právě tvorba z těchto částí světa je dnes v kurzu. Nás může těšit, že značný zájem vyvolala díla Pavla Máry, představená v rámci paralelně probíhajícího festivalu Photo-Saint-Germain-des-Prés v galerii Délire et formation a ve výstavních prostorách Českého centra.

Vladimír Birgus