Fotograf Magazine

„Revital Cohen a Tuur Van Balen pracují napříč médii objektu, instalace a filmu, jimiž odhalují výrobní proces jako kulturní, osobní a politickou praxi.“ Fakt, že ve stručném medailonku umístěném v záhlaví jejich webové stránky mluví Revital Cohen a Tuur Van Balen, autorská dvojice s izraelskými, respektive belgickými kořeny, o „výrobě“ a o „praxi“, a ne o umělecké tvorbě, není jistě bez významu. I když se svou prací od počátku dekády směřují především do světa umění, udržují si rovněž identitu spojenou se školením v oblasti designu, k jehož spekulativní oblasti má jejich raná tvorba v mnoha ohledech blízko.

V počátcích autorské spolupráce Cohen a Van Balena najdeme několik projektů, v jejichž středu stojí jako předměty zájmu více či méně domestikovaná zvířata – holubi, psi, ryby, zajíci. „Výrobní proces“ byl v těchto projektech dystopickým horizontem vztahu lidí a zvířat. Revital Cohen v projektu Life Support (2008) radikálně domýšlela pragmatický aspekt tohoto vztahu, když navrhla přístroje udržující životní funkce lidského těla (dýchací či dialyzační přístroj) postavené na využití metabolismu těl zvířecích. Tuur Van Balen v projektu Pigeon D’Or (2010) představil jako svůj cíl „vyšlechtit“ za pomoci specifického druhu bakterie holuby tak, aby namísto neoblíbeného trusu vylučovali mýdlo. Osobní, kulturně podmíněný vztah, jejž chováme k vybraným zvířecím druhům, úspěšně zakrývá dominantní rozměr vztahu lidí a zvířat, který je zásadně asymetrický – stavící „slabšího partnera“ do pozice živé suroviny, materiálu či produktu. Potlačovaná rozporuplnost často až intimního osobního vztahu a „extraktivistického“ postoje společnosti jako celku vystupuje v obou zmíněných projektech do popředí a otevírá se reflexi.

Završením této linie v rané fázi tvorby Cohen a Van Balena jsou projekty Kyngio Kingdom (2013), Sensei Ichi-Gó (2014) a Sterile (2014) tematizující fenomén zvířat-produktů. Kyngio Kingdom je jakýmsi úvodem – ukazuje současnou podobu chovu zlatých rybek v Japonsku a odkrývá jeho historický rozměr související s japonským důrazem na kulturní alteraci přírody. V dalších dvou zmíněných pracích Cohen a Van Balen vystupují z bezpečné zóny spekulativního designu a nechávají vyniknout osobní, etické, technické a politické problémy pramenící z rozhodnutí skutečně vyrobit živého tvora. Ve Sterile byla výsledkem spolupráce s profesorem Yamaha Etsurou „limitovaná edice“ pětačtyřiceti zlatých rybek bez reprodukčních orgánů. Radikálním dotažením úvah o živém organismu jako produktu pak byl poslední zmíněný projekt Sensei Ichi-Gó – model přístroje údajně umožňujícího automatizovanou produkci bezpohlavních zlatých rybek.

Od zájmu o kulturně podmíněnou dominanci člověka nad živou přírodou se pak Cohen a Van Balen postupně obracejí k přírodě neživé – konkrétně ke vzácným kovům a minerálům a k jejich těžbě v Demokratické republice Kongo. Středoafrická země s pohnutou koloniální minulostí a o nic méně dramatickou postkoloniální současností do kontextu jejich práce vstoupila, když si poprvé vyzkoušeli postup reverzní těžby vzácných kovů z vyřazené elektroniky. V projektech H/AlCuTaAu (2014) a B/NdAlTaAu (2015) nepracovali ještě přímo na území Konga – v místech, kde navzdory různým snahám o omezení probíhá řemeslná těžba minerálů. V prvně zmíněném projektu získali hliník, měď, tantal a zlato z přístrojů opuštěných ve zkrachovalé továrně. O rok později z pevných disků získaných od jedné londýnské společnosti vyextrahovali neodym, hliník, tantal a zlato. Oba projekty představili podobným způsobem – získané kovy nechali odlít do podoby zvláštních umělých valounů nepravděpodobně čisté kompozitní rudy, které prezentovali vedle vytěžených přístrojů onoho pomyslného „dolu“.

Se zmíněnou dvojicí projektů začala rozsáhlejší série, jež tvoří jádro jejich práce v posledních několika letech. Na B/NdAlTaAu volně navázal projekt Retour (2015), ve kterém šupinky zlata vytěženého ze základních desek vyřazené elektroniky putovaly zpět do Konga, kde jimi byla posypána půda ve zlatém dole. Fotografie zachycující třpytivé kousky zlata na pozadí hlíny má v sobě něco magického, snového – rozhodně nezachycuje přímo nějaký konflikt nebo problém. Zacházení s obrazem jako poetickým kondenzátem, za kterým jsou skryty spletité cesty materiálů, zboží, peněz a těl, je v aktuální tvorbě Cohen a Van Balena jednou ze základních autorských strategií. 

V roce 2016 získali Cohen a Van Balen možnost zúčastnit se Container Artist Residency (rezidence umístěné na palubě nákladní zaoceánské lodi Dignity plující z Hong Kongu do Nigérie). Dvoukanálové video Dissolution (I know Nothing) (2016), které bylo výstupem rezidence, kombinuje záběry z čínských továren, pohledy na ubíhající mořskou hladinu kombinované s pohledy do konžských dolů se záběry z rodinného archivu Tuur Van Balena, jehož dědeček v bývalé belgické kolonii pracoval jako lékař. Snový charakter volně plynoucího toku obrazů přispívá k tomu, že se na Dissolution můžeme dívat tak, jako by skrze něj promlouvalo nevědomí dnešního světa skryté za infrastrukturami a trajektoriemi globálního kapitalismu.

V textu nazvaném „Důl“, který v návaznosti na projekt B/NdAlTaAu vznikl pro katalog výstavy Rare Earth (2015), odkrývá Van Balen fragmenty rodinné historie, skrze kterou je i jeho osobní identita a zkušenost vpletena do složitého a temného přediva koloniálních vztahů. Zmínka o vycpaném sousoší leopardů, kteří právě uštvali antilopu, je v textu zarámována jako snový výjev (noční můra). Jeho předobraz – muzejní artefakt umístěný v Královském muzeu střední Afriky – se v roce 2016 stal základem objektu Leopard, Impala (2016), na kterém je možné opět jinak ukázat, jak se osobní, kulturní a politické v praxi Cohen a Van Balena odhaluje skrze akcentování a vychylování výrobního procesu. Kompozice na první pohled abstraktního objektu Leopard, Impala je přesným přepisem tvaru a velikosti kovového skeletu vyztužujícího zmíněný muzejní exponát. Co bylo skryté, se nyní nabízí pohledu. Pro „přepis“ tvaru kovového skeletu použili Cohen a Van Balen materiály odkazující k něčemu, co je naopak do velké míry skryté dnes

– k často nelegálnímu obchodu se základními surovinami získávanými v rovníkové Africe. Neonové trubice, jejichž barevnosti je dosaženo použitím vzácných minerálů, jsou spojovány pomocí pryže z přírodního kaučuku. Volba materiálu tedy není v žádném případě nahodilá, ale je přímou součástí konstrukce významového celku díla, když kromě zmíněné geopolitické přítomnosti odkazuje také k dnes znovu objevovanému magickému nebo alchymistickému myšlení.

Při krátkém nahlédnutí do umělecké praxe Revital Cohen a Tuur Van Balena tak lze vyzdvihnout především způsob, jakým dokážou těžit z propojení mezi objektovou tvorbou, v níž využívají esenciální významu-plnost vybraných materiálů, a tvorbou poetických obrazů, které divákům umožňují získat k nepříběhové sémantice objektových prací nějaký přístup. Formy ani obsahy jejich práce se nerodí z nějakého statického, distancovaného pozorování světa, ale z jakéhosi splývavého pohybu, co nejtěsnějšího napojení na to, nač se v důsledku ani úplně napojit nejde. Z paradoxu nemožného splynutí se pak rodí hluboká poetika jejich práce.

Jan Zálešák