Fotograf Magazine

„Válka je jako stárnoucí herečka, stále nebezpečnější a stále méně foto­genická“ — to jsou hořká slova Roberta Capy (1913 — 1954), jednoho z nejznámějších válečných fotografů a zakládajícího člena legendární fo­toagentury Magnum Photos.

Letos uplyne půl století od okamžiku, kdy ve Vietnamu jako válečný re­portér časopisu Life zmáčkl spoušť svého fotoaparátu naposledy. Nebylo mu ani jedenačtyřicet let a hrůzy války i jejich odraz v každodenním živo­tě lidí znal z bezprostřední blízkosti. Téměř půlku života prožil na frontách a uprostřed boje. Nikdo nefotografoval válku s větší odvahou a takovým vcítěním.

Legenda jménem Robert Capa se zrodila v Paříži na jaře roku 1935, v době, kdy bylo velmi těžké prodat fotografie autora z východní Evropy. Postavu tajemného a prominentního amerického fotografa vymyslela dvo­jice podnikavých mladých lidí — Andrei Friedmann a jeho přítelkyně Gerda Taro. Oba uprchlíci z nacisticého Německa, on maďarského, ona polské­ho původu. Snímky, které nabízeli pod jménem Roberta Capy, zakrátko našly cestu na stránky časopisů. Byl všude, kde to ve společnosti vřelo, u nepokojů, na politických shromážděních a schůzích. Robertem Capou -tedy skutečně známým fotografem ho však učinily jeho repotáže ze špa­nělské občanské války – jeho snímek padajícího republikánského vojáka ob­letěl svět a stal se temnou ikonou válečné hrůzy i předzvěstí následujícího celosvětového konfliktu. Za druhé světové války fotografoval jako válečný reportér časopisů Life, Colliers i dalších. Snímky z invaze spojeneckých vojsk v Normandii potvrdily jeho renomé. V roce 1947 založil s dalšími třemi přáteli fotografy společnost Magnum Photos — sdružení špičkových fotoreportérů různých národů — s cílem prosazovat jejich fotografie jako objektivní svědectví o době a historii. Sám dál sledoval a dokumentoval dění ve světě jako angažovaný komentátor. Spolupracoval na projektech s přáteli — spisovateli (J. Steinbeckem, I. Shawem, T. H. Whitem), cestoval do Československa, Sovětského svazu, Izraele, Maďarska a Pol­ska, vydával knihy reportáží z cest. Osudnou se mu stalo zpravodajství z války v Indočíně pro časopis Life. Zemřel 25. května 1954 uprostřed práce, poté, co šlápl na minu.

Robert Capa se díval na válku zblízka, ale nebyl fotografem otřesných záběrů. O její absurditě a krutosti vypovídají na jeho snímcích nejvíce tvá­ře lidí, vytržených z normálního života, poznamenané strachem a zoufal­stvím. Jsou si smutně podobné, ať vznikly ve Španělsku, Francii, Itálii nebo Vietnamu. Tak podobné, jako se ve své hrozné podstatě jsou po­dobají všechny válečné konflikty. V Capově zorném poli je ale vždy přede­vším člověk, a tak se ve víru událostí ocitají i jeho blízcí přátelé: Ernest Hemingway, Pablo Picasso, Ingrid Bergman, Gary Cooper nebo William Faulkner.

Tváře blízkých i neznámých lidí. Právě jim je věnována výstava v Obec­ním domě, která od 7. 4. do 11. 7. 2004 představí zvětšeniny fotografií Roberta Capy v Čechách poprvé sa­mostatně. Monografii Robert Capa vydala roku 1973 v pražském nakla­datelství Odeon Anna Fárová. Z ní ta­ké čerpá tiskové komuniké Obecního domu.

Josef Moucha