Fotograf Magazine

Sarah Lucas

Sarah Lucasová (1962) se nechvalně proslavila jako „zlobivá holka“ Britartu. Tato pověst se zakládá na zjevně agresivním postoji, který zaujímala v sériích fotografických autoportrétů, vytvářených od 90. let. V některých z nich se objevila ve svých typických džínsech, v tričku a klukovských bo­tách, shrbená na židli s cigaretou v ústech a zpupným výrazem ve tváři.

Toto charakteristické sebezpodobení bychom mohli jednoduše srovnat s dílem její přítelkyně Tracey Eminové; obě umělkyně spolupracovaly v roce 1993 na projektu The Shop v Bethnal Green. Jejich tvorba se ovšem zásadně liší. Zatímco zpovědnické příběhy Eminové odhalují její osobní život, Lucasová používá svůj obraz v obecnější rovině, zabývá se automatickou, na stereotypech založenou diváckou odezvou a zamlžuje odlišnost mezi pravdou a fikcí.

Před příchodem na Goldsmith’s College v roce 1984 prošla Lucasová základním kurzem na London College of Printing. Z dnešního pohledu nás překvapí, že když bylo dílo Lucasové zahrnuto do výstavy Freeze, pořádané Damienem Hirstem v roce 1988, byla jediným tvůrcem, jemuž se ne­podařilo nic prodat. Od té doby měla samostatné výstavy po celém světě, její dílo se objevilo na mnoha skupinových výstavách, BBC o ní natočila dokument Two Melons and a Stinking Fish [Dva melouny a zapáchající ryba, 1996), a tak není divu, že se za její díla platí velké částky. Rekordní aukční cena se nyní vyšplhala až na 120 tisíc liber za série fotografií Fighting Fire with Fire Six Pack (1997).

„Většina z mých nejlepších prací je svým způsobem uštěpačná,“ říká Lucasová, „a na uštěpačnosti je zajímavé, že ji ve skutečnosti nelze vymys­let — to by byl protiklad. Pro tento způsob uštěpačnosti je třeba zvláštních okolností“

Některá ze sochařských děl Lucasové působí podobně jako bulvární titulky, které začala používat na počátku 90. let. Divák je v obou případech současně odpuzován a fascinován. Dílo Two Fried Eggs and a Kebab [Dvě smažená vejce a kebab, 1992) je založeno na odkazech ke způsobu, ja­kým muži vtipkují o ženském těle a jak je vnímají, podobný stereotypní pohled na rod reflektuje umělkyně také v díle Au Naturel z roku 1994. Ob­jevují se také odkazy k mužským genitáliím — například láhev mléka a pár dietních sucharů pokrývajících mužský rozkrok v sériích fotografií Get Off Your Horse and Drink Your Milk (Sesedni ze svého koně a vypij si své mléko, 1994).

Prvotní zjednodušující vizuální dojem však jen lehce maskuje významové roviny, rezonující v těchto dílech. Prostřednictvím všedních objektů jako jsou například zahradní trpaslíci, vysavače, židle, stoly, matrace, zelenina, oblečení, toalety a spousty cigaret Lucasová vykouzluje různorodou šká­lu odkazů k historii umění. Ty mohou přeskakovat od Marcela Duchampa k Allenu Jonesovi či od René Magritta k Rachel Whitereadové. Ale ani podobné odkazování není jednoznačně střižené — někdy se jedná o vztah piný úcty, jindy se zdá, že si tropí žerty.

Umělec Damien Hirst, kolega Lucasové, poznamenal: „V díle Sarah vždycky kousek chybí. Neexistuje tu žádná cesta ven ani dovnitř;  ale přesto jste v tom. Je to jako bubák na vašem prstu. To je to, co ji dělá tak kouzelnou.“

/Lara Grieve/

 

Text byl napsán pro třídílný dokument, který v červnu roku 2003 pod názvem Britart vysílala stanice BBC. Cyklus se zabýval třináctiletým obdobím britského umění od revoluční výstavy Freeze, kterou uspořádal Damien Hirst v roce 1988 do otevření londýnského Tate Modem, prvního velkého muzea moderního umění ve Velké Británii. V těchto letech krystalizovalo hnutí, označované nyní jako Britart, pro něž je mimo jiné charakteristická určitá skandálnost, dosahující až té míry, kdy se z umělců stávají společenské celebrity, vytvářející módní trendy. Mimo Lucasové jsou s Britartem spojováni například Abigail Laneová, Gillian Wearingová, dvojčata Wilsonovy, Sam Taylor-Woodová, Damien Hirst a další umělci.

Sarah Lucasová se narodila v roce 1962 v Londýně, kde dosud žije a pracuje. Věnuje se různým uměleckým oborům, vytváří fotografie, sochy a instalace. Často používá vlastní obrazy a svou stylizací do maskulinních póz se snaží o narušování genderových stereotypů.

http://www.bbc.co.ulVarts/news comment/artistsinprofile/lucas.shtml

/Lenka Dolanová/

 

/sarah proletářka/

Lví srdce, pohádka O chytré rybářce a nespinitelném úkolu — přinést králi dar nedar, Betonové boty, Au naturel a Sarah Lucas a její autoportréty, to jsou výpovědi o tom, jakým způsobem se společnost dívá na ženy a jak je zobrazuje.

V centru zájmu Sarah Lucas je snaha postřehnout poznámky, narážky nebo jakoukoli stopu jednání, které degraduje ženu v pouhý objekt. Její po­zornost se soustřed’uje jak na verbální, tak nonverbální komentáře ve všední každodenní situaci. Ve svých fotografiích zaujímá stanovisko, které je výsledkem delšího pozorování. Fotografie jako vizuální zpracování autoportrétu a její odvážná prezentace obohacuje nejen společnost o nový diskurz o pozici umělkyně v dnešní společnosti, ale také samotnou teorii umění. Sarah objevila počátkem 90. let nový způsob symbolu.

Její pojetí autoportrétu nemá k tématu programově vyhraněný postoj, či didaktický přístup, a není ani ideologicky nadsazeno. Tím, že je na svých fotografiích jak objektem, tak subjektem, zdůrazňujíc hmotnost vlastního těla, zahrnuje do svého pojetí ponižující, pokořující sílu předsudku, ambi­guitu, ambivalentnost určitých rčení, slov a symbolů. Její realizace jsou pro každého — dle pohlaví — hlubokým citovým zážitkem — buď jako mužská fantazie, nebo elementární ženský strach.

Sarah ustavičně usiluje o jakousi hybridní kvalitu, čímž má na mysli volný celek, ve kterém jsou jednotlivé díly stále rozpoznatelné. Figury, které Sarah ve svých autoportrétech vytváří, jsou záměrnou kombinací různých i protikladně kódovaných symbolů a až minimalistické redukce. Touto re­dukcí prostředku nevzniká monument odboje nebo provokace, nýbrž prostor, kterým může divák proniknout až na psychologické vrstvy vznikání jed­notlivých autoportrétů.

/Ljuba Beránková/