Fotograf Magazine

Jsem dost silná na to opustit vyjeté koleje? Ukončit nefungující vztahy? Ptá se Kateřina Konvalinová v rytmech doznívajícího pop-songu v textu,  který je dopisem na rozloučenou. Ať již měníme naše vztahy s lidmi, nebo k  planetě, je naše váhání příznakem strachu. Strachu vykročit mimo prošlapaný terén. Ovšem právě to jiné, druhé a neznámé se nachází mimo naše běžné vjemy a každodenní cesty. Předmětem zájmu následujícího čísla i k němu se vážícího ročníku festivalu Fotograf je potřeba překonat strach, udě- lat první krok a hledat možnosti setkávání na nerovné půdě.

Podívat se na druhého a nevidět jen sebe chce jistou dávku  empatie, v případě fotografů a umělců i zkušenosti a orientace v nejednoznačné spleti hierarchizovaných vztahů. Umělkyně a umělci, jejichž profily v tomto čísle publikujeme, se pohledem na druhého, mocí pohledu a provázaností vtahů zabývají každý jinak. Pavlína Fichta Čierna vytvořila z kraje nultých let sérii individuálních video- a filmových portrétů, kde se věnovala jinakosti minoritních skupin na Slovensku. Její zájem se od finančně a sociálně vyloučených postupně přesunul k jinak ohroženým lidem, ať již to jsou ženy čelící domácímu násilí, nebo lidé s menšinovou sexuální orientací. V profilu umělkyně Alžběty Bačíkové, jejíž „portréty“ pracují s větší propleteností skutečných a fiktivních příběhů, se autorka textu Maria Walsh zabývá také povahou záznamových médií a jejich vlivem na vytváření a ustavování charakterů postav.

Linii vztahu mezi individuálním tělem a současnou společností sledujeme v textu o tvorbě dánské umělkyně Sidsel Meineche Hansen, v němž se Jen Kratochvil zabývá otázkou rezistence těla vůči jeho komodifikaci. Ani virtuální realita není únikem, neboť je vystavěna na stejných konzumních pravidlech. Hansen se také opakovaně vrací k reflexi virtuálního sexu a erotických avatarů, skrze které reflektuje   nejen odcizenost našich vztahů, ale i specifický pohled na ženské tělo. Ze zcela jiné perspektivy, ale ve stejném světle lze potom vnímat tvorbu německo-korejské umělkyně Heji Shin, která, jak píše Karel Císař, do umění přináší podněty z módního a reklamního průmyslu a kritiku neoliberalistických praktik „subjektivizace“. Jako ikonickou pro toto číslo lze vnímat sérii fotografií právě se rodících novorozeňat mezi rozevřenými stehny matek. Jak píše Tereza Stejskalová v textu „Porod pozpátku“, jsou to právě obrazy porodů jako jedna velká kapitola vizuálního neznámého, která stále uniká z hledáčků populární, a tedy i většinové kultury.

Dát prostor druhému nebo jinému ve vizuální kultuře bylo i motivací letošního festivalu (součástí tohoto čísla je festivalová příloha), kterému časopisu poskytuje oporu v textové či teoretické rovině. Neztratit „druhé“ ze zřetele je i tématem rozhovoru s polským umělcem Karolem Radiszewským, s nímž Hana Buddeus hovořila o jeho nedávné výstavě, možnostech spolupráce a o budování queer archivu. Naléhavost, jakou tento archiv má pro přítomnost, líčí z pohledu aktuální polské situace v profilu umělce Piotr Policht. Vrátím-li se však k tématu milostného dopisu naruby, tedy toho, čím vztah může končit, je nutné vyzdvihnout, že umělecké přístupy, které publikujeme v tomto čísle, se snaží nové a jiné vztahy vytvářet, nejen odkrývat jejich nefunkčnost. Může to být již klišé, ale i toto číslo vznikalo v daleko větším odloučení a nejistotě, jaké vztahy a jaká setkání budou nadále možné. Ovšem v kontextu tohoto prohloubeného odcizení a nemožnosti osobních setkání nám začal i časopis jako takový dávat další smysl.

Tereza Rudolf