Fotograf Magazine

Nebojte se, že smrt přivoláte tím, že o ní budete mluvit nebo si o ní číst, nechávají se slyšet mnozí lidé   s terminálním onemocněním. A mají pravdu. Zájem o vlastní zánik a o odcházení druhých může být východiskem pro přípravu na uvědomělé prožívání konce života, na zodpovědné odloučení se s tímto světem. Pokud jsme zatím nedospěli k rozhodnutí učinit ze svých ostatků prospěšný kompost (což je mimochodem skvělý nápad), stačí jen překonat modernismem budované tabu a přestat je přiživovat tím,  že o smrti budeme nadále mlčet.

Tabuizace prohlubuje propast mezi živými a těmi, kteří právě prožívají ztrátu. Strach promluvit   může paralyzovat nejcitlivější období v životě do jakési zploštělé, vzájemně izolující mlhoviny. Začleňme do svých soukromých politik i politik států princip soucitnosti, který nebude smrt vnímat jako selhání lékařské vědy a životních funkcí, ale jako součást života.

Mnohé poznatky a zkušenosti můžeme vzájemně sdílet. A to je hlavní motivací tohoto čísla. Věnovat se otázkám konce života jednotlivce, ale i smrti určitého fenoménu, např. dat a konce digitálního života anebo smrti ve vztahu k politice (jako v případě uměleckého aktivismu ruské Strany mrtvých).

Na přelomu éry analogové a digitální se to, co si se smrtí běžně asociujeme – motivy pohřbů, rakví   a křížů – zdá být mnohem více součástí předchozích staletí. Jaká je smrt v současnosti? Jak vypadá? V čem tkví její nedostatky? A jaká by mohla nebo měla být? A jakou roli ve vztahu ke smrti a uchování vzpomínek hraje fotografie? Dokážeme nahlédnout nové digitální důsledky, jejichž řešení stojí před námi   a jsou dosud neukotvená?

Doba modernismu bývá označována mimo jiné jako „éra skryté smrti“, kdy se umírání podařilo přesunout z domovů do institucí. Jak upozorňuje v našem rozhovoru Carl Öhman, tato éra končí s novými technologiemi, kdy se mrtví navracejí do veřejného prostoru skrze digitální stopy a sociální sítě. Jsme svědky definitivního konce skryté smrti, a proto je nutné zvažovat význam a podmínky její nové přítomnosti.

Markéta Kinterová