Fotograf Magazine

Už od časů, kdy Walter Benjamin poukázal na vztah mezi politikou a estetikou, když obvinil fašizmus ze vtahování estetiky do politického života a komunizmus z politizace umění se vztah mezi uměním a politikou stal nevyhnutelnou součástí společenských debat v krizových časech či oblastech. Benjamin i Susan Sontagová dále nastolili spojitost mezi krásou a erotizmem destrukce, násilí a politiky ve snaze vysvětlit, čím nás tak vzrušují obrazy násilí a agrese. Já si naopak v tomto textu kladu otázku, zda lze práce Tanji Ostojićové a obrazy jejího těla považovat za propojení erotiky a politiky a jak by se tento vztah dal rozpojit, aniž bychom se odkazovali ke vzrušení.

Politické implikace určitého kulturního prostoru a jeho reprezentační řád zůstávají zpravidla skryty pod povrchem a je úkolem umělce jejich mechanismus odhalovat. Není náhodou, že projekt Tanji Ostojićové Bez názvu/podle Courbeta z roku 2004 (fotografie, 46 × 55 cm) vyvolal v Rakousku skandál a nakonec byl cenzurou zakázán. Dílo bylo prezentováno ve formě billboardu jako součást skupinové výstavy 25 Peaces (s podtitulem Reflexe Rakouska v éře nacizmu), jejímiž kurátory byli Walter Seidl & Ursula Maria Probst a která se konala ve Vídni a Salzburku. Na výstavu pak navázal projekt nazvaný PEACE gerollt a výstava euro- Part, na níž se představilo na 400 uměleckých billboardů. Billboard Tanji Ostojićové znázorňoval její doširoka roztažené nohy a „logo“ Evropské Unie: modré kalhotky s dvanácti žlutými hvězdičkami v kruhu jako jakýsi terč, jasně odkazující jak k rozšíření EU, tak ke slavnému obrazu Gustava Courbeta. Skandalizující kampaň odsuzující projekt jakožto pornografii zahájil 29. prosince toho roku list Kronen Zeitung, pravicový bulvární plátek, který sám pravidelně publikuje obrázky obnažených žen s nádechem „měkkého“ porna.

Dle umělkyně a kurátorů nicméně jedinou pornografií v celém případu bylo pokrytectví místního tisku a politiků, kteří se zbaběle vyhýbali otevřené diskusi o problémech spojených s rozšiřováním Evropské unie, imigrační politikou a integrací. Noviny, které kampaň odstartovaly, samy každodenně publikují pornografii, a přesto napadají jako „porno“ prezentaci díla, které přitom explicitně neukazuje odhalené pohlaví, ale pouze zpochybňuje evropskou politiku a strach z přijetí a pronikání „tamtěch druhých“ do Evropy. Nejenom dílo samo ale i skandál, který ho provázel, tak ukázaly, že vztah Evropské unie a nových států je stále spíše vztahem sexu než lásky a snadno by se mohl zvrtnout v coitus interruptus, v případě, že by strach z přijetí zvítězil nad choutkami.

Umělecké a kulturní strategie jsou prostředkem, který má schopnost poodhalit širší souvislosti v rovině imaginace či to, jakým způsobem obrazy a metafory slouží skrytým politickým cílům. Když se tyto skryté politické tropy našeho kulturního prostoru a tyto režimy zobrazení rozvinou v hájemství imaginace, lze očekávat, že se vyjeví vztah mezi erotikou a politikou. A to je i případ většiny projektů Tanji Ostojićové.

Už v roce 2000 vyvolal bouřlivý ohlas její projekt Looking for a Husband with an EU Passport (Hledám manžela s pasem Evropské unie), v němž umělkyně odhaluje své tělo v honbě za manželem, který musí splňovat jediné kritérium – musí být držitelem pasu EU. V první fázi projekt sestával z jednoduchých internetových inzerátů s fotografií vyholeného těla autorky a textem, dále z letáčků a plakátů distribuovaných v obchodním centru v makedonské Skopje (jako součást projektu umění ve veřejném prostoru Kapitál a gender v r. 2001) a konečně Ostojićová prostřednictvím webové stránky komunikovala se svými „nápadníky“ (http://www.cac.org.mk/capital/projects/tanja/).

Projekt se tak postupně z roviny imaginární přenesl do reality, když se umělkyně setkala – a provdala za jednoho ze svých „virtuálních“ nápadníků – sňatek byl sice součástí umělecké performance, ale úředně zcela platný. Na neštěstí pro umělkyni jí ani skutečné manželství nezajistilo skutečný pas. Závěrečná fáze tohoto dlouhodobého lidského i uměleckého angažmá se odehrává v komplikovaném propojení imaginární, reálné i symbolické roviny, když se autorka střetla s německými úřady ve snaze získat kýžené „schengenské vízum“ a když podstoupila zdánlivě nekonečné byrokratické peripetie vyřizování žádosti o dlouhodobý pobyt – to vše na hony vzdálené sexu a erotice.

V této fázi už umělkyně nediktovala „pravidla hry“, a tak po tříletém „fiktivním“ svazku se pár rozchází a žádá o „skutečný“ rozvod manželství, které nesplnilo svůj původní deklarovaný účel právě proto, že bylo motivováno snahou odhalit absurditu všech právních a administrativních procedur ošetřujících podmínky vpuštění mladých žen z ostatních států, jimž život nenabízí právě přehršel příležitostí realizace, do Evropské unie.

Kromě globální politiky a politiky Evropské unie se ve své tvorbě Tanja Ostojić často zabývá zvráceností profesionálních vztahů v současném umění a uměleckém provozu, přičemž její kritika je adresována především k instituci kurátora. Zaměřuje se zejména na vztah kurátor vs umělec, který byl tématem jejího projektu Black Square on White (Černý čtverec na bílém pozadí, 2001, Plateau of Humankind, 49. Bienále současného umění v Benátkách) a v němž figuroval dnes již zemřelý kurátor Harald Szeemann (dále se tématu věnovala v projektu Strategie úspěchu/kurátorská série – Strategies of Success/Curators Series 2001–2003).

Černý čtverec na bílém pozadí ve skutečnosti zůstal návštěvníkům Bienále skryt – šlo totiž o ochlupení autorčina přirození, vyholené do čtverce namísto přirozeného trojúhelníku. Dílo bylo součástí performance Budu tvým andělem (I’ll be Your Angel), během níž umělkyně doprovázela proslulého kurátora při jeho oficiálním programu na Bienále.

Hra s geometrickými útvary byla zamýšlena jako ironická pocta Malevičově slavnému obrazu. Dílo mělo být realizováno přímo před zraky kurátora. V tomto okamžiku „odhalení pravdy“ také spočívalo dramatické napětí akce. Očekávání doprovázející happening a dráždivost toho, co zůstalo skryto zrakům diváků, byly kritikou jak modernistického přisvojení si ruské „ikony“ avantgardou a proměny hermetického mysticizmu na geometrickou abstrakci, tak pomyslného vztahu mezi úspěšnou umělkyní a slavným kurátorem. Na symbolické rovině umělkyně pojednává akt, při němž odhaluje staršímu muži „mytickou puklinu“ – místo oné děsivé „prázdnoty“, který v muži vyvolává strach z ženské moci a z kastrace a zároveň ztopoření jeho údu; odvážně tak vstupuje do pole mocenských her, které je umělci obvykle zapovězeno.

Tanja Ostojić se ale nebojí jít ještě dál v odhalování skrytých cílů dominantních institucionálních diskurzů a své nahé tělo k tomu užívá jako osobitou metaforu femina sacra – ženského „obnaženého života“ v mezních situacích, v nichž je radostná erotická síla ujařmena politickým útlakem i zranitelností ohroženého, násilím zkoušeného života.

Suzana Milevska