Fotograf Magazine

Fotografický festival Transphotographiques v Lille mívá každým rokem jiné
hlavní téma. Po vztazích fotografie a kinematografie v roce 2007 a módní fotografii o rok později jím letos v květnu a červnu byla fotografie ze střední
a východní Evropy. Přispěl k tomu i paralelně probíhající festival Lille 3000: Evropa XXL, který v severofrancouzském městě a okolí představil desítky expozic, koncertů, divadelních představení, filmovýchprojekcí a přednášek
z nových i z kandidátských Evropské unie. Centrum města obsadily gigantické sochy mutantů dětí a pravěkých ještěrů od ruské skupiny AES+F, na přehlídce současného umění z „nové“ Evropy největší zájem budily videoprojekce Katyrzyny Kozyry z budapešťských lázní pro muže, Muzeum výtvarných umění připravilo retrospektivu klasika turecké moderní fotografie Ary Gülera. K hlavním
atrakcím patřila výstava Hypnos, připravená Muzeem současného umění
z 350 obrazů, grafik, fotografií či knih od 60 autorů, tvořících v první polovině 20. století. Na dílech mnoha významných umělců – Maxe Ernsta, Marcela Duchampa, Františka Kupky, Victora Braunera, Josefa Šímy, Josefa Váchala, Franze Kafky, ale i francouzských nebo českých představitelů art brut – ukazovala historické proměny umělecké exploatace mystiky, hypnózy či podvědomí. Součástí byly i fotografie Lászla Moholy-Nagyho, Man Raye, Františka Drtikola či Jaroslava Rösslera.

Přehlídka Lille 3000 na jedné straně festival Transphotographiques
rozšiřovala, ale současně ho i omezila, protože spolkla velkou část městského
rozpočtu na kulturu a na fotografický festival tak letos bylo mnohem méně peněz než obvykle. Také obsadila několik velkých výstavních prostor, které jindy bývají k dispozici pro fotografické výstavy. Nejmarkantnější to bylo v případě uměleckého centra Tri Postal, kde v předchozích letech míval Transphotographiques k dispozici celá tři podlaží o několika tisících čtverečních metrech, ale letos se musel spokojit jenom s částí přízemí. Novým hlavním festivalovým prostorem se tak stal impozantní palác Remeau, kde proběhly divácky nejatraktivnější expozice. Patřily k nim také čtyři české výstavy.

Dita Pepe vystavila ukázky ze svých známých cyklů Autoportréty
s ženami a Autoportréty s muži, v nichž chameleonsky mění vlastní identitu
a přizpůsobuje se podobě a charakteru svých partnerů a partnerek.
Představila se však také originálními módními fotografiemi ze souboru
Bodysofa, které vytvořila společně s manželem Petrem Hrubešem.
Přeludnost jemně barevných romantických portrétů mladých dívek a chlapců
z cyklu Báry Prášilové Never Happened, inspirovaných některými trendy módní fotografie, obzvlášť vynikla v obřích zvětšeninách ve formátu 2 x 2 metry, jimž byl věnována rozsáhlá část paláce. Tomáš Pospěch reprezentoval zcela odlišný typ současné tvorby: dokumentární barevné snímky z cyklu Look at the Future, které vytvořil během stavby, začátku provozu i rychlého konce korejsko-nizozemské továrny na obrazovky LG Philips Displays v Hranicích.

Ještě větší prostor než česká tvorba měla v Lille polská fotografie.
Transphotographiques jí už delší dobu věnuje velkou pozornost díky intenzivním osobním kontaktům svého ředitele Oliviera Spillebouta s polskými fotografy a kurátory a díky skutečnosti, že pořádá stejně nazvaný festival
v trojměstí Gdaňsk–Gdyně–Sopoty. Zastoupeny byly především práce mladších představitelů nového barevného dokumentu a portrétu s výrazným subjektivním názorem, s prolínáním skutečnosti a fikce, častým exploatováním prvků pop kultury a kýče, ironickým odstupem od náboženských a politických motivů i zájmem o témata erotiky či sexuálních minorit, jaká se v religiózně orientované polské společnosti donedávna příliš nevyskytovala. Dvojice úspěšných reklamních fotografů Zuza Krajewská a Bartek Wieczorek byla v Lille zastoupena sugestivními portréty lidí s vyraženými zuby, modřinami po bití
nebo s vadami kůže, plenérovými akty mladých mužů z cyklu Jenom chci
vidět chlapce šťastného a záběry z nevázaných večírků, které loni v listopadu vzbudily skandál na Měsíci fotografie v Bratislavě. Druhý, daleko uhlazenější pól své tvorby, reklamní fotografie, vystavili spolu s dalšími členy skupiny Photo-shop. V této expozici byla řada svěžích nápadů, ale také několik vyloženě kýčovitých snímků, založených na povrchních efektech. Ty se objevily také v autorské expozici Andrzeje Dragana, který na druhou stranu zaujal fiktivními portréty, ukazujícími, jak by dnes asi vypadali Marilyn Monroe nebo Adolf Hitler. Oiko Petersen, mladý polský fotograf žijící v Londýně, představil v Lille hned
dva soubory. V cyklu Downtown portrétoval lidi postižené Downovým
syndromem v dokonalých aranžmá a v osvětlení ve stylu módní fotografie
a portrétů celebrit. Symbolicky tak realizoval jejich sny, že budou slavnými
sportovci, umělci nebo modelkami. Ve druhém souboru Guys. From Poland with Love vytvořil sugestivní portréty polských homosexuálů různého věku
a různých profesí, kteří se netají se svou sexuální orientací v zemi, jež k nim není příliš tolerantní.

Polští autoři také dominovali ve skupině Sputnik-Photos, která se v Lille prezentovala projektem Na hranici o dělnících a prodavačích z Vietnamu, Gruzie, Arménie, Ukrajiny a Běloruska v různých státech východní a střední Evropy. Rafal Milach, Jan Brzykczyński, Agneiszka Rayssová i Čech Filip Singer nebo Slovák Andrej Balco ve svých moderních sociálních dokumentech ukázali různé aspekty nelehkého života lidí, kteří z ekonomických důvodů opustili své země a v mnoha případech i své rodiny a snaží se často v drsných podmínkách na hranicích lidské důstojnosti uživit jako trhovci na varšavském jarmarku nebo stavební dělníci na Slovensku.

Polsko bylo také tématem několika cyklů fotografů ze západní Evropy, z USA i z Jižní Ameriky. Nejsilnější z nich byla expozice jemných fotografií Američanky Jessicy Backhausové z názvem Ježíš a třešně. Ve vnějškově nenápadných, ale mimořádně senzitivních portrétech a detailech prostředí v pastelových barvách ukazovaly pomalu mizející tradiční rurální život. Brazilský fotograf João Urban se zaměřil na sociologicky signifikantní detaily interiérů polských emigrantů
v Brazílii, kteří si se svými vzpomínkami přivezli i rodinné fotografie, reprodukce religiózních obrazů z Čenstochové a Krakova nebo polské výšivky.

Vedle Polska a České republiky byly ostatní státy střední a východní
Evropy zastoupeny jenom jednotlivými expozicemi. K těm nejpůsobivějším
patřila výstava jemných černobílých fotografií z tradičního života vlastních rodičů od Lotyšce Alnise Stakleho. Hvězdy současné francouzské fotografie reprezentoval hlavně módní fotograf Patrick Demachelier, který vystavil soubor technicky dokonalých, ale nijak převratně objevných fotografií, jež pořídil
s mladou ruskou modelkou Natashou Polyovou pro časopis Vogue. Další mezinárodně proslulou hvězdou byl Američan Stanley Green, který v Lille vystavil syrové reportážní snímky utrpení lidí a devastace životního prostředí
v Náhorním Karabachu sužovaném občanskou válkou. Green je nepochybně odvážný muž, který přispěl svými fotografiemi k tomu, že bratrovražedné boje
na tomto území zcela nezmizely z pozornosti světových médií. Jeho černobílé záběry však nemají vizuální sílu ani zobecňující symboličnost válečných děl Jamese Nachwaye, Antonína Kratochvíla nebo Paola Pellegrina a umístění v přímém sousedství uhlazených módních a portrétních fotografií jim rozhodně nepomohlo.

I když letošní Transphotographiques podobně jako většina jiných festivalů musel vyjít s podstatně menším rozpočtem než obvykle, podařilo
se mu opět přilákat velké množství diváků díky důrazu na atraktivní výstavy,
výborné propagaci a skutečnosti, že naprostá většina expozic bývá přístup
na zdarma.

Vladimír Birgus