Fotograf Magazine

Vesnice- katalog Lukáše Jasanského a Martina Poláka

Město, vesnice a krajina… mapa
V pořadí už pátý katalog Jasanského a Poláka Vesnice (Makum a Divus, Galerie Švestka, 2004) vznikl s půlročním zpožděním u příležitosti stejnojmenné letní výstavy v galerii Švestka. V čem je jiný než ty předchozí? Kýžená Vesnice má stejný formát a obdobné grafické řešení jako katalog Pragensie (GHMP, 1998), čímž autoři potvrzují, že jejich cykly z městského a vesnického prostředí mají analogické zaměření i metodický postup.
Podobně jako Pragensie z let 1986 – 90, parafrázující tradiční městské pohledy, také Vesnice intuitivně sonduje spojitost specifických mantinelů prostředí a absurditu chování jeho obyvatel. Po katalogu rozsáhlého cyklu Zemská fotografie (Fotograf v zahradě, 2003), zejících bezprizorných plání venkovské krajiny, se tak zdá, že se mnoholetý zájem autorů o uchopení základních topografických principů zkompletoval do pěkně plastické mentální mapy českého prostoru.

Třiapadesát černobílých snímků obsažených v katalogu Vesnice je rozděleno do tří obsahově komplementárních oddílů: kapitola Vesnice, která slouží jako základní autorské východisko, je zaměřen na vše rámující vesnický prototyp, Vesnická rekonstručko sleduje stopy činností obyvatel a konečně Starý způsob poněkud bezradně přežívající tradici. Katalog tří Vesnic vypadá téměř jako dobře strukturovaný sociologický výzkum českého venkova: charakteristické základní prostředí – – individuální akce jednotlivců – (ne)participace na sdílených hodnotách. Jenže na to jsou autoři příliš rafinovaní. Svůj záměr mají dobře promyšlený, a navíc, jak ještě uvidíme, se v průběhu realizace rádi dobře baví. Bez příliš zjevných ambicí, ale přitom s neomylnou přesností pronikají k podstatě fyzické reality venkova beznadějně visící v časové smyčce.
V paralelních časech

Chápeme-li standard venkova v oddílu Vesnice jako jakousi neměnnou, tradiční esenci prostředí a Rekonstručko sledující současné zásahy vesničanů jako náznak života a pohybu v čase, pak Starý způsob vypráví o někdejším, minulém životě vesnice. Vzájemná souhra souborů dobře dokumentuje vlivy, které paralelně působí na českou vesnici. Synchronní časy se protínají v provizorní situaci. Anonymní fasády na fotografiích, na nichž jen zřídkakdy vidíme horizont nebo otevřené nebe, střídají rozpačité, nesuverénní dominanty nebo hroutící se a zároveň nedobudované solitérní objekty. Zevšeobecňující portrét Vesnice nekonstatuje žádnou změnu. Stav věcí ukazuje: už skoro ne, ale ještě ano – nebo tak nějak naopak.

Známky rozptýlených aktivit absentujících obyvatel v části Vesnická rekonstručko jsou většinou pozorovány jen jako samoúčelné zásahy. Na fotografiích vidíme například dokonale srovnané, patrně větrané peřiny v okně, v jakémsi chaoticky pečlivém systému rozestavěný dům nebo výsledek něčí až úzkostlivé snahy o pravidelné uspořádání hromad různého materiálu, jinde si zase všímají ukoptěné snahy o důstojné vzezření a zvelebování.

Velmi subtilně vyznívá zájem autorů o tradiční ráz a historii české vesnice naznačený třetím okruhem Starý způsob, autoři hledají v dnešní nekonzistentní podobě venkova jeho původní barokní a historizující podstatu. I tady nejdeme paralelu se starším cyklem Památkářské fotografie – Ignác (1999 – 2000) z městského prostředí. Stejně jako u starších městských fotografií sledujících periferii, obyčejné domy a městskou přírodu i v případě vesnice jde o celkový dojem, ne o prvoplánové odebírání ilustrativních vzorků v podobě extrémních záběrů. Desítky snímků šedých stísněných řadových domků jsou nám důvěrně povědomé. Za zdmi se samozřejmostí oxidujících baráků nevzrušeně, ale i s jistými návaly hyperaktivity vegetují jejich anonymní obyvatelé.
Tah Čepem

K tomu, že katalog Vesnice vypadá spíš jako koncepčně pojatá kniha- -objekt, a nikoli jako doprovodný katalog k výstavě, zcela zásadně přispěly úryvky esejů katolického básníka Jana Čepa z knihy Samomluvy a rozhovory, které autoři sami sestavili. Co to? Nejde jen o to, že už Jasanského s Polákem unavuje číst o sobě úvodní texty z pera současných teoretiků jako spíš o zajímavý a důvtipný nález, kterým autoři říkají víc, ale stejnou měrou i matou. Obsahová paralela mezi nadčasovými úvahami Čepa a neangažovanými fotografiemi Jasanského a Poláka v sobě skrývá především formální rozpor, ze kterého však autoři vytěžili, co se dalo. Hlavně další otazníky, tedy prostor pro sebe.

Problém je v tom, že autoři vybrali stylisticky patetické pasáže, které snad až příliš naléhavě káží všeplatné pravdy o absurditě a vnitřní konfliktnosti této civilizace, jak je patrné už v prvním odstavci: „Nad našimi hlavami se navršily události, napjaly železné konstrukce nelidského světa, který vymáhá souhlas naší vůle, který tvrdí, že vznikl z naší vůle. Ale záleží pořád ještě na nás, chceme-li, nebo nechceme připustit, že je už uvnitř nahlodávána miliony vůlí protichůdných, které jednou vezdí její zříceniny do stavby světa nového. Nezapomínejme však, že podoba tohoto příštího světa klíčí z našich nynějších nejtajnějších myšlenek, že už je skryta v hrdinských úmyslech a snech našeho srdce.“

I přes záměrnou nadsázku při výběru úryvků představuje tato aktualizace nesporné potvrzení bezradnosti paralelního přežívání katolické tradice a následků komunistické deprivace. Ale navíc nonšalantně nahrává i smyslu autorské pozice Jasanského a Poláka: „Anglický spisovatel Hilaire Belloc zchodil křížem krážem pěšky Francii i Anglii; odkrýval v krajině její někdejší podobu, síť starých římských silnic, hranice keltských katastrů. Řeklo by se čiré podivínství, k čemu takové objevy? Takové objevy zajisté nepřispívají nijak přímo k utváření moderní společnost, k zvyšování hmotného blahobytu. Odhalují však stopy a souvislosti lidských dějin a civilizací často výmluvněji a přesvědčivěji než prameny písemné.“

Téma Vesnice i celá dosavadní práce Jasanského a Poláka se tak Čepem posouvá o rovinu dál, ale zároveň autorům nesvazuje ruce. Těžko odhadnout, do jaké míry se jedná o jakousi momentální demonstraci nebo o novou polohu subverze autorské dvojice. Vysvětlení, že jde o zcela záměrné a vážně míněné shrnutí jejich společné práce, patrně uspokojí jen ty méně vnímavé nebo dosud nezasvěcené.
Netečný divák aneb syndrom cizince

Dostatečný odstup od fotografované skutečnosti autorům umožňuje vyhnout se jakémukoli sentimentálnímu a idylickému klišé. Skutečnost nechtějí manipulovat ani se s ní nijak neidentifikují. Výběrem univerzálních samomluv Čepa jakoby se Jasanskému a Polákovi dokonce podařilo tuto distanci přenést i na vztah k vlastní práci, a současně tak podtrhnout její nadčasový, mnohoznačný záběr a dotáhnout do důsledku pro ně typickou neangažovanou autorskou pozici. Skoro by se ale zdálo, že právě venkovské prostředí, ve kterém sami nežijí, dovolilo autorům sbírat terénní poznámky s větším nadhledem a v jistém smyslu schematičtěji než u starších pražských cyklů. Ale dost možná je to samotnou, poněkud přehlednější povahou vesnického prostředí.

Sériemi snímků, které občas vypadají, jako by byly pořízeny omylem, bez vstupní informace o mapovaném prostředí, modelují saturovaný komentář. Jasanský s Polákem si svým nezúčastněným postojem naplno užívají privilegovanou pozici, do níž je dosazuje jejich „mírně vyšinuté“ oko cizince, které na každém místě, na němž jeho pohled spočine, nachází ty samé principy. Absurdita je konstatována prostřednictvím jemných nuancí. Jasanský s Polákem si hrají na cizince i na důvěrně známých místech, chovají se, jakoby neznali místní pravidla a nechápali automatické situace „normální\““ pro pozorované prostředí. Jako cizinci mohou vidět mnohé, co zůstává členům komunity. nepostřehnutelné.

Tento postoj jim ale umožňuje také zdravou sebereflexi, a tudíž pohyb, velkou svobodu. Malé překvapení narafičili Jasanský s Polákem na závěr katalogu. Dramaturgický trik s otazníkem na konci poslední věty bychom mohli chápat jako totální dotažení jejich obvyklé (sebe)ironie. Poslední soubory jsou skutečně vyzrálejší a střízlivější než jejich rané cykly, ale není důvod ke skepsi, Vtipy, vtipy, vtipy nejsou zdaleka u konce, buďme ve střehu.

„Co jsem udělal s časem, který mě dělí od mého dětství, zároveň tak vzdáleného a najednou tak blízkého? Nedal jsem vyschnout zdrojům, které z něho tryskaly, nezatemnil jsem světlo, kterým bylo prozářeno?“

mariana serranová