Fotograf Magazine

„Málokteré dílo ve vývoji československé fotografie je tak jednotné a vnitřně sevřené jako dílo fotografa Eugena Wiškovského. Je logické a definitivní. Neuchvacuje množstvím a tématickou rozmanitostí, ale vymezením svých hranic a dokonalým vyčerpáním předsevzatého úseku.“ napsala před více než čtyřiceti lety Anna Fárová v krátkém úvodu pro edici Profily. Autorka Wiškovského nejprve sama pro sebe objevila ve starých časopisech, ale stihla s ním navázat i osobní a korespondenční kontakty. V roce 1963 mělo o fotografovi a kultivovaném teoretikovi tušení již jen několik pamětníků.
Období po roce 1948 rozhodně nepřálo jakémukoliv povědomí o kontinuitě vývoje mimo komunistická dogmata. O patnáct let později se řada publicistů a teoretiků (kupř. Ludvík Souček, Jaroslav Boček či Jiří Mašín) po Wiškovského edici pohlednic
v Profilech staví jednoznačně za vydání důstojnější monografie v SNKLU – Umělecká fotografie. Vychází sice ještě v témže roce, ale bohužel už necelý půlrok po smrti fotografa.
Současné návraty nakladatelství Torst Viktora Stoilova k některým dříve vydaným titulům edice SNKLU mají svou logiku následnosti(nejenom téměř totožným „skoročtvercovým“ formátem). Původní tituly jsou dnes téměř nedostupné a jejich cena se vyšplhala do relací sbírkových relikvií. Nové texty fotografických historiků se
výrazně odlišují od volnějšího pojetí 60. let. Pomocné nástroje příloh (byly-li tehdy vůbec zařazeny) neodpovídají pochopitelně současným normám a přinášejí informace víceméně rámcové či nepřesné. Výzkum díla nutně pokračoval i několik dalších dekád. Aktuální Birgusova publikace (po objevném zpracování první
monografie Jaroslava Rösslera pro stejnou edici) má tak pro současnost význam ve shrnutí většiny průzkumů, kterými se autor v mnohem širším kontextu intenzívně zaobírá (kupř. významné výstavy z posledních let Moderní krása. Česká fotografická avantgarda 1918-1948 nebo Česká fotografie 20. století.). Monografii Wiškovského
však Birgus připravoval již mnohem dříve v 80. letech ve spolupráci s rodinou i s použitím některých původních pramenů. Paradoxem je, že finální realizace se zdařila z různých důvodů až o dvě dekády později. Autor byl kurátorem vůbec první Wiškovského samostatné výstavy v Gallerii d’Arte Narcisso v Turíně v roce 1985
i jeho první pražské výstavy v Pražském domě fotografie o sedm let později.
Život středoškolského učitele Eugena Wiškovského byl z vnějšího pohledu po 1. světové válce bez velkých dramatických zvratů. Před ní Wiškovský absolvoval jeden semestr na univerzitě v Ženevě a ukončí vysokoškolská studia v Praze. Po krátké pedagogické praxi byl povolán do rakousko-uherské armády a na různých frontách byl dvakrát zraněn. Skončil u týlového vojska, v roce 1917 se oženil a dlouhá léta působil na gymnáziu v Kolíně. Zde začínal vážně fotografovat se svým bývalým studentem Jaromírem Funkem (později také pedagogem v Bratislavě a v Praze). Prostřednictvím Funka poznává jeho kolegu ze Státní grafické školy v Praze Josefa Ehma.
Byl to právě Ehm, který oba své přátele (rovněž učitele) přivedl na konci 30. let ke spolupráci s časopisem Fotografický obzor: „Přidal se k nám ještě Eugen Wiškovský, drželi jsme nekonečné sedánky s diskusemi o fotografii a s plánováním, jak a čím kvalitně zaplnit číslo. Časopis byl totiž programován na celý rok dopředu a když jsme neměli lepší fotografie cizí, museli jsme je udělat sami a uveřejnit je pod pseudonymem, aby to moc nekřičelo.“ vzpomíná na počátku 70. let Ehm (Jaromír Funke. Fotografie Odeon, SNKLU, Praha 1970, str.28). Ačkoliv rozsah celého fotografického díla Wiškovského není velký, jednotlivé snímky mají schopnost být jednou z nesporných obrazových ikon doby a patří k nejoriginálnějším českým
dílům v oblasti tvorby ve stylu nové věcnosti či konstruktivismu, v nichž se navíc nápaditě využívají obrazové metafory a symbolické významy – kupř. Měsíční krajina (1929), Izolátor s pružinou (1933-35) či Katastrofa-Obilí (1939). V l a d i m í r o v i
Birgusovi se daří provázet čtenáře poklidným Wiškovského životem prostřednictvím čtivých nenápadných rébusů otázek, ale i těžko dostupných drobnokreseb, které zaznamenal při setkáních s rodinou.
Autor však rozhodně nesklouzává do přílišného množství méně podstatných detailů, ale sleduje v hutné zkratce genezi důležitých snímků a souborů, dává je do konfrontace s podstatnými dobovými teoretickými názory fotografa. Birgusova monografie o Eugenu Wiškovském je samozřejmě zaměřena především k fotografické tvorbě. Obrazová část je velice precizně vyvážená, zajímavostí jsou i konfrontace různých variant motivů a výběr přináší rovněž málo známé či dokonce dosud vůbec nepublikované práce nejenom z českých, ale i ze zahraničních sbírek.
Samostatnou kapitolu by si však jistě zasluhovala intenzivní Wiškovského teoretická práce v publikovaných (ale dnes zapomenutých) článcích. Tyto práce, často vycházející z tvarové psychologie, jsou v dobovém kontextu absolutně nepřehlédnutelné. Je však snadno pochopitelné, že edicí vymezený prostor se nemohl již dále rozšiřovat, ale i stručné připomenutí Wiškovského nejvýznamnějších
teoretických textů a hutná analýza jeho teoretických názorů ukazuje
jejich originalitu.
Pro celou Birgusovu teoretickou práci je charakteristické pečlivé, badatelsky (a jistě také pedagogicky) vlídné prostředí precizně uspořádaných pomocných nástrojů se soupisem základních životopisných dat, výstav, zastoupení ve sbírkách a české i zahraniční literatury.
Je sympatické, že si autor všímá také méně známých studií z diplomových prací, regionálních výstav a časopiseckých článků.
Opět lze litovat, že se ve výčtu neobjevil zároveň alespoň základní soupis Wiškovského teoretických prací (ačkoliv podle uvedené literatury se k nim zájemce snadno dostane). V edici FotoTorstu nalezneme již více než dvě desítky různých
titulů, z nichž některé byly po svém uvedení do jisté míry událostí. Můžeme samozřejmě vést mnohé diskuze o postavení jednotlivých tvůrců v řadě (eventuálně o jejich možné záměně s jinými). Monografie Eugena Wiškovského zde hraje úlohu dalšího důležitého spojovacího článku, jež udržuje celek pohromadě. S výjimkou Anny Fárové by se dnes jen těžko nalezl autor obeznámený do mnohých detailů s Wiškovského tvorbou. Dlouhá geneze vzniku nynější Birgusovy studie zde byla potom nepochybně předností.

Aleš Kuneš