Fotograf Magazine

Nové utopie

Utopie jsou potřeba. Určitou dobu jako by se zdálo, že jsou dávno překonané a že jejich úděl je spjat se vzestupy a pády 20. století. Ale není tomu tak. Jsou zde a pozvolna nabírají jiná měřítka, jiné souvislosti a formy. Vítejte v nových utopiích 21. století. A také v situaci, kterou jsme doposud v globálním měřítku nezažili. Je jí pandemie covid-19 postihující celé skupiny obyvatel i demokratické hodnoty. Až se z ní dostaneme, bude svět jiný a o to více bude potřeba nových vizí.

V minulosti některá období jako by přála utopiím a snaze zavést je do praxe, střídána dystopickými intervaly. Cyklení utopií a dystopií je roztočený jin-jang kolem nás, boj krásných a v pravdě dobrých idejí s onou zlou a nevyzpytatelnou skutečností, která je smetává většinou kamsi do propasti. Black Mountain College, ve fotografiích Hazel Larsen Archer, rozvíjející ve své době inovativní dědictví Bauhausu a nových amerických možností, vygenerovala dechberoucí množství výjimečných umělců a vzbuzuje otázku, zda je opravdu nutné, aby každá utopie podlehla zániku.

Řítíme se tunelem postkapitalistických struktur, které dokážou umně smést i ten nejčistší ideál a skrze sérii argumentů pragmatického technokratismu jej přetvořit v nic jiného než v nový produkt. Nebo starý produkt s novým labelem. Jako rozcvičku po této postkapitalistické dávce emocí (a nemocí) si můžeme dát takovou malou osobní terapii na tolikrát citovanou bolest, kdysi způsobenou jedním výrokem. Tvrzení, kterému mnoho lidí uvěřilo a tolik lidí naopak ranilo, „Neexistuje žádná alternativa“
– ty bláho, milá Margaret Thatcher, těch je a kolik!

Snažíme se soustředit na utopie, které otevírají dveře do dalších světů a ty zase dveře k řešením potíží tohoto světa. Ta cesta může být kruh, kulatá jako chléb od Futurefarmers, anebo také tekutým nomádstvím, jaké praktikují původně polští Nomadic State. Jejich idea státu, kterou není třeba vázat k zemi a k vlastnictví, je východiskem, jež jim umožňuje nový a osvobozený pohled právě třeba na atributy státu či jejich společenství.

Vnímám to tak, že pokud bychom abstrahovali snažení umělců vybraných do tohoto čísla, viděli bychom celek jako cestu, pohyb a kruh, které mohou být pro aktuální konání člověka na Zemi ozdravné. Protože cesta a pohyb umožňují neustrnout na místě, na kterém konzumní společnost nyní tvrdošíjně stojí, respektive dupe v prachu sucha a jiných neduhů. A kruh jako tvar, který má v opozici vůči rostoucím křivkám všemožných grafů (vždy useknutých) schopnost pojmout věci v jejich celistvosti.

Markéta Kinterová