Fotograf Magazine

Druhé posmrtné vydání alba Smutná krajina/Severozápadní Čechy 1957–1962 od fotografa Josefa Sudka (1896-1976) je neobyčejně důležité. Běží o reprodukce 89 panoramat ze sbírky Moravské galerie v Brně. Její vedoucí kurátor Antonín Dufek vykládá v doslovu (přeloženém do angličtiny a němčiny) Sudkovo Mostecko jako obraz „destrukce, smrti“. A tím jsme u záležitosti nad jiné citlivé, u interpretace.

Nerespektování dobového záměru pojmenovat knihu Severní krajina odůvodňuje Antonín Dufek citátem fotografova výroku o přismutnělé krajině Podkrušnohoří, ve snímcích pak nalézá coby společného jmenovatele deprimující šeď oblohy. Dále píše: „Mostecko tedy i z ‚řemeslného\‘ aspektu zaujímá v Sudkově tvorbě specifické místo, autor jakoby se provedením pozitivů pokoušel soupeřit s pověstnou jemností platinotisků. Obtížná reprodukovatelnost a vnějšková neefektnost jeho fotografií jistě přispěly k tomu, že připravená kniha nebyla publikována.“

V dobách, kdy Sudek hodlal Severní krajinu knižně zveřejnit, užíval opakovaně hlubotisku. Řečenou technologií vydal alba jako Praha panoramatická (1959), Karlův most ve fotografii (1961), Janáček – Hukvaldy (1971)… Coby matrice k leptání měděných válců sloužívaly negativy. Představa, že by temné pozitivy z makety Severní krajiny v čase jejího vzniku někdo přefotografovával, aby tak získal podklady pro tisk, je absurdní. Vždyť již polygrafie Prahy panoramatické vycházela z unikátů Sudkových negativů. Pozitivy tehdy sloužily výhradně k orientaci při výrobním procesu – od redaktora přes šéfredaktora k montáži skladby obrazů dle jednotlivých archů. Na rozdíl od negativů se pozitivy pražských vedut zachovaly v archivu nakladatelství Odeon. To pomocí nich vyprodukovalo ofsetovou reedici alba (1992), postrádající sytost starší verze. Vedly se tudíž úvahy, kterou z technologií pokládat za autentičtější (viz měsíčník Fotografie 1992/9). Osobně považuji za rozhodující, že Josef Sudek podle pamětníků na tisk Prahy panoramatické dohlížel. A v tomto smyslu má moje současné sympatie předtisková příprava nakladatelství KANT a finalizace Smutné krajiny firmou Pb tisk Příbram: polygraficky se album přiblížilo staromilské jakosti, včetně plátěné vazby.
Začátkem 90. let věnoval Odeon 284 archivních náhledů Prahy panoramatické Uměleckoprůmyslovému museu v Praze a z kontaktů 10 × 30 cm byla uspořádána nejedna výstava. Rovněž podobně vzniklou putovní akci Smutná krajina/Severozápadní Čechy 1957–1962 lze považovat za poučný podnik, jakkoli fotograf pořizoval ze svých panoramat exponáty v měřítku zhruba 20 × 60 cm. Takovou velikost dostaly například veduty dostupné pod názvem Mostecká krajina při nedávné komparaci Sudek/Filla v Galerii hlavního města Prahy. Pocházely z fondu Uměleckoprůmyslového musea v Praze, jež vlastní 25 zvětšenin Sudkových panoramat z 60. let.

V tomto světle se zdá, že doslovem posuzovaného alba dochází k míjení přinejmenším jednoho z rysů ducha panoramatického záběru. Ten v podání samotného Antonína Dufka nese „étos pravdivosti, která nic nesmlčuje, nevybírá, nevynechává, étos exaktního popisu, objevování světa. Je to zároveň i étos služby skutečnosti, před níž se autorský subjekt pokorně sklání.“

V témž doslovu cituje Dufek fotografova slova „nic nejde vyfotografovat, jak to je“ a připojuje příznačný komentář: „Dokument dnes nemůže být vnímán jen jako zpráva, nýbrž i jako podobenství.“ Nicméně Dufkův výklad náhledových pozitivů sudkovských vedut Podkrušnohoří ze sbírky Moravské galerie v Brně coby finálních děl vyvolává pochybnost: nedochází knižním doslovem k posunu putovní výstavou zprostředkovávaného poznání?

josef moucha