Fotograf Magazine

Světlu vstříc

Jaroslav Kučera objevil několik zapomenutých kolegů a představuje jejich odkazy knihou a výstavou Fotografové války 1914–1918. V úvodu publikace píše, že „snímky Gustava Brože, Jana Myšičky, Jendy Rajmana a Karla Neuberta jsou opravdové, prožité, a navíc mají vynikající uměleckou hodnotu“. Více než dvě stovky historických záběrů doprovázejí dostupná fakta a strohé životopisy autorů. Kurátor nezapře praktika s nedůvěrou v teoretizování.

Kučera předem netušil, kolik nositelů nezávislého pohledu by mohl mezi průkopníky české válečné dokumentaristiky hledat. Rozhodl se prostě předvést brutální konflikt očima Čechů, kteří se jej nejenom zúčastnili, ale také ho zaznamenali. „Žádný z těch čtyř vojáků nebyl profesionálním fotografem,“ konstatoval v přednášce před výstavou. „Každý narukoval k úplně jiné roli.“

Kučera zpracoval pět pozůstalostí, jenže potomci Jindřicha Bišického, světově významného fotografa 47. regimentu, vyslovili na poslední chvíli nesouhlas s publikováním děl, jejichž autorská práva drží. Naštěstí je tu alespoň monografie Pěšky 1. světovou válkou, třebaže vydaná ještě bez znalosti fotografova jména (k výstavě, kterou před dvěma lety navštívilo sedmadvacet tisíc lidí).

Na Kučerovy výzvy asi nereagovali všichni majitelé fotografických pozůstalostí z první světové války. (Mezinárodní důležitost by mělo i zpracování odkazu Josefa Sudka, k němuž jistě Uměleckoprůmyslové museum v Praze někdy dospěje.) I tak přišel soukromý badatel s ohromujícím příspěvkem světovým dějinám. Oprášil obrazové protokoly o pokračování politiky prostředky rakousko-uherské armády a zároveň zpřístupnil ztracenou kapitolu humanistické fotografie. Z širší nabídky zhruba 3000 snímků od 12 tvůrců vybral čtveřici vynikajících osobností, soustavně dokumentujících, co, kdy a kde prožívaly. Šlo vesměs o vnímavé muže, kteří si uvědomovali dosah toho, co dělají. Dokládají to i torza jejich písemností. Především za ně ale mluví fotografie. Svědčí nejen o katastrofě, nýbrž také o hrůze z ní.

Četné autoportréty naznačují sebevědomí fotografů, kteří se sice neznali, spojovala je však poučenost. Svými aparáty velkých formátů uměli komponovat momentky a nepostrádali cit pro osvětlení scény. Tam, kde to jinak nešlo, vidíme přísvit hořícího magnézia, popřípadě nenásilnou režii obrazu. I když byli statutárně amatéři, pod dojmem situace svedli osamělou polemiku s iluzemi, které udávaly tón dobovému vkusu v salónním a galerijním zázemí. Nakonec se zdá, že se prosadili a tím vlastně zvítězili. (Podobně spontánním úkazem první velké války byl Maďar André Kertész.) Záběry většinou nepocházejí přímo z front, ať už jižní, anebo východní. Není divu: v boji šlo výhradně o plnění rozkazů a o přežití. A přece celek žaluje krvavou válečnou mašinérii.

Na výstavu Fotografové války 1914–1918 zve Správa Pražského hradu do 4. září 2011. Instalaci doplňují dobové kontaktní pozitivy, kamery a pomůcky pro vyvolávání filmů či desek v polních podmínkách.

 

Jaroslav Kučera (ed.): Fotografové války / War Photographers / 1914— 1918. Jakura & Správa Pražského hradu, Praha 2011, 184 strany.

Josef Moucha