Fotograf Magazine

Uvěřit v cestu k proč.

Zavrhnout studia, znalosti, známosti.

Stát utišen.

Zručné ruce odručeny.

27. 7. 1995, Petrovice u Sedlčan

Není to tak dávno, co se Martina Zeta ptala jeho dcera (tehdy jako dítě  základní školou povinné), jak má odpovědět na otázku: „Čím je tvůj tatínek?“  Tuším, že dotázaný poradil své dceři, ať do domácí práce napíše,  že otec je sochařem, nicméně i on samotný patrně váhal. Tato zdánlivě  jednoduchá otázka v sobě totiž obsahuje (s trochou nadsázky řečeno)  existenciální dilema, které Martin Zet soustavně řeší prostřednictvím  svých akcí na pomezí performance, body artu a aplikované filosofie.  „Kdo jsem?“ Pro někoho to může znít jako klišé, ale stále existují lidé,  kteří tuhle výzvu berou vážně. Zetovo každodenní ohledávání sebe sama  si potom někdy najde cestu do jeho uměleckého portfolia, ale přitom neztrácí  původní sebe-reflexivní a mnohdy také spirituální rozměr. „Jsem  post-konceptuální umělec,“ prohlašuje na vrub této „ex-post“ strategie,  která mu umožňuje evidovat a sdílet své zkušenosti jakožto umění, aniž  by jej tahle škatulka svazovala při prožitku samotném, když ohřívá v dlani  zmrzlé jablko nebo hledá hroby s vlastním rokem narození.