Fotograf Magazine

Proslavil se performancí, kdy podle předem přesně stanoveného plánu ukradl z berlínské Neue Nationalgalerie obraz Carla Spitzwega a plánoval ho pověsit na stěnu v bytě tureckých imigrantů. Akce z roku 1976 nesla příznačně jméno Umění má nádech zločinu (There is a Criminal Touch to Art). Ve stejném roce začala i jeho spolupráce s Marinou Abramovićovou, při níž po třináct let podrobovali vlastní vztah tvorbě. Ještě před křišťálovou svatbou jej ale ukončili symbolickou poutí. Každý z nich kráčel z jednoho konce Velké čínské zdi, aby si uprostřed řekli sbohem. Ulay miluje neopakovatelné, což se projevuje v jeho zaujetí pro performanci, fotogram a polaroid, z nichž nikdy nelze pořídit dokonalou kopii. Ukázal to i na své retrospektivě Performing Light, jež každých 14 dnů střídala kurátora a tedy i úhel pohledu. 

V září 2000 proběhla rozsáhlá retrospektiva vašeho díla Performing Light. Odkud vzešla myšlenka přizvat několik kurátorů z různých zemí? Co jste se z jejich výběru dozvěděl o své tvorbě? 

Výstava, o které mluvíte, se konala v Amsterdamu v nadaci De Appel, kterou jsem v roce 1975 spoluzakládal. V roce 2000 slavila 25. výročí svého vzniku. Její ředitelka Saskia Bosová původně neměla v úmyslu pořádat nějakou oslavu, ale po několika rozhovorech a s ohledem na mé dávné působení v nadaci mi dala volnou ruku, abych připravil akci, jež by probíhala v celém třetím podlaží.