Fotograf Magazine

Praha – New York 19 .9. 2008

Konceptuální umění včetně performance je založeno na komunikaci čisté energie. Je neuvěřitelné, že jste po tři desetiletích dokázala udržet tak vysokou úroveň svých performancí. Kde získáváte energii? 

Už jsem o sobě také přemýšlela, protože moji přátelé si stále stěžují, že mám příliš mnoho energie. Povím vám takový malý příběh… Jela jsem do rodiště svého otce v Černé hoře. Je to malinká vesnička a nikdy předtím jsem tam nebyla. A když jsem tam přijela, tak jsem zjistila, že v té vesničce je jen jeden dům v pořádku a ostatní jsou ruiny. Tak jsem se zeptala pastevce, kde je dům rodiny Abramovićů, v němž se narodil můj otec. Ukázal na rozpadlou stavbu, ve které, na holé skále, rostl veliký a krásný dub. Došla jsem k domu a sedla jsem si pod ten strom a přemýšlela o tom, že je to vlastně neuvěřitelné, jak ten dub může růst na místě, kde není žádná hlína, jenom skála. Můj otec i moje matka byli partyzáni v Titově armádě a také národní hrdinové. Takže jsem vlastně dítě dvou hrdinů. Vyrůstali jsme a naslouchali přitom legendám. Celémoje dětství spojovala myšlenka, že ideji nebo záměru musíš obětovat vše; že musíš pokračovat až do konce: moji rodiče šli za časů partyzánů s tímto názorem do války s Němci a opravdu věřili ve svou věc a to, jak žili, je obdobou toho, jak já věřím tomu, co dělám. Ta energie vychází ze sebeovládání a ze silné vůle. Vím, že kdybych měla nápad, jehož realizace by trvala pět nebo deset let, a ať by jeho uskutečňování vyžadovalo jakékoli oběti, šla bych a uskutečnila ho a neuvažovala bych přitom o tom, zda mě všechno bolí, je mi zle nebo mám horečku… Nikdy v životě jsem nezrušila performance… nikdy. 

Ve vašem díle je tahle síla cítit a já to velice obdivuji. 

Děkuji. Pociťuji to jako dar. Něco takového nezískáte, pokud se s tím nenarodíte.