Fotograf Magazine

Schopnost vcítit se do druhých je konstruktem, který nás provází teprve několik století. Neznamená to, že by do té doby taková dovednost neexistovala. Pojem empatie však vytváří pole, v němž ona schopnost kmitá od pochopení protistrany po porozumění vlastnímu já. A protože takové hřiště může být poměrně rozprostraněné a míče empatií mohou být pinkány od jedné strany na druhou, rozhodli jsme se, že tomuto poli věnujeme celé číslo časopisu.

Empatii si nejčastěji v souvislosti s fotografií spojujeme s dokumentárním přístupem.

Je zároveň důležité upozornit na apel Marthy Rosler, Allana Sekuly či Arielly Azoulay, kteří poukazují na jev, kdy snímky z konfliktních zón spíše pomáhají zachovat zavedené politické a sociální role a posilují již existující stereotypy. Na druhou stranu výběrem různorodých autorských přístupů se snažíme vystihnout pestrou škálu takových postojů, jako je péče, rovnost genderu a rasy (např. non-white gaze) a které nabízejí alternativu a nový pohled také z hlediska etiky a způsobu vcítění se do pozice druhých.

Fakt, že to s empatií není úplně snadné, potvrdí hned dva texty, které z hlediska filozofie představí fascinující vývoj pojmu a s ním svázanou dvousečnost v sekci Teorie od Tomáše Dvořáka anebo přinášejí zjištění, že žádná teorie empatie nezkoumá způsob, jak se člověk vciťuje sám do sebe, na což v rubrice Téma upozorní Alice Koubová. Rozhovor s Palem Fabušem zamyšlení posune směrem k umělé inteligenci a poněkud zastaralému vzorci, kterým ji vnímáme, pokud ji neustále připodobňujeme k člověku, a také se vztáhne k neurodiverzitě, kterou netřeba nadále vnímat jako poruchu, ale jako šanci na větší rozmanitost.

Markéta Kinterová,
šéfredaktorka