Fotograf Magazine

Pojem empatie je notoricky nedefinovatelný. V odborné literatuře najdeme hned několik desítek definic, snažících se postihnout tuto údajnou schopnost vcítit se do druhé osoby, jako by neexistoval žádný konsensus a každý autor či autorka vytvářeli její definici nanovo. V populární psychologii a běžné řeči se pak termín empatie chová ještě živelněji; je plastický a tekutý, při libovolné příležitosti jej lze vytáhnout jako žolíka v kartách a použít k nejrůznějším argumentům. Působí poněkud autoritativně, jako výraz odborného názvosloví, ale každý si jej může přivlastnit a přizpůsobit. Postrádá jasné kontury, je spíše jen jakýmsi náhledem ve špatném rozlišení, který ale může o to snáze cirkulovat, vklouzávat do řeči a vázat na sebe sociální energii. V návaznosti na koncepci „chudých obrazů“ multimediální umělkyně Hito Steyerl bychom mohli empatii označit za chudý, chabý kvazi pojem a nesnažit se jej kritizovat pro jeho nejasnost a nezřetelnost, ale spíše se zamyslet, jaké funkce plní a proč se jej tak urputně držíme.