Fotograf Magazine

Fotografii a architekturu pojí zvláštní, úzké přátelství. Zdá se, jakoby vedle zachycení lidské tváře byla fotografie zrozena právě pro záznam architektury. V žánru portrétu a místopisu najdeme od počátku vynálezu tohoto média nejvíce snímků. Také současnost je charakteristická nebývalým množstvím fotografických publikací o architektuře a designu. Především „vysoká“ architektura je nám zprostředkovávána a rovněž hodnocena především prostřednictvím fotografií. Z vlastní autopsie známe jen několik málo staveb. Nabízí se tedy úvaha, zda a do jaké míry současní architekti nenavrhují své stavby pro fotoaparát. Je dobře známa iluzívnost fotografie a její schopnost nabízet zcela jiné dojmy, měnit měřítko a perspektivu, vztahy budovy k prostoru. I my jsme byli jistě nejednou zaskočeni nebo přímo zklamáni při spatření známé realizace. Ale v novém čísle Fotografa věnovaném tématu „Architektura“ chceme ze značného množství denodenně vznikajících fotografií architektury všimnout jen poměrně malého, zato však významného segmentu, kdy tvůrce nemíří objektiv fotoaparátu na budovu s cílem víceméně pokorně sloužit prezentaci architektury, ale se záměrem využít stavbu pro vyjádření politických, sociálních, estetických a dalších aspektů. Domy se tak jeví jako objekty, které jsou příhodnými nositeli úvah o mocenských vztazích, životním stylu, dobovém vkusu, nastolují úvahy o plynutí času, entropii nebo i chaosu.

Usilovali jsme zde obsáhnout široký rozsah přístupů a to od „vysoké architektury“ až po marginální stavby, urbanismus, interiéry a částečně i design a životní styl. Neutuchající silné postavení má i v současné fotografické tvorbě věcná dokumentace, těžící z místopisné fotografie devatenáctého století. Tato tradice je mnohdy kořeněná konceptuálními přístupy nebo tendencemi amerického velkoformátového verismu, který reprezentují Joel Sternfeld, Stephen Shore, Edward Burtynsky a do jisté míry i William Eggleston. Dnes jsou snad i v českém prostředí tito autoři dostatečně známi, stejně jako němečtí fotografové vzešlí z tzv. Düsseldorfské školy (Hilla a Bernd Becherovi, Andreas Gursky, Thomas Struth, Thomas Ruff, Axel Hütte, Candida Höfer, Simone Nieweg, Jörg Sasse a Petra Wunderlich a řada dalších). Rozhodli jsme se proto zaměřit pozornost na dosud méně známé představitele.

Specifickým případem navazujícím na tradici velkoformátového verismu je výrazný soudobý proud inscenované paradokumentární fotografie (především Gregory Crewson, Jaff Wall), kteří však spíše bohatě parafrázují vizuální tradici a zkoumají sociální postavení lidského jedince v architektonickém nebo urbánním rámci. Nejrůznější tvůrci od přelomu nového století nejrůznějším způsobem s oblibou využívají neostrost a princip antikipování. Kipování, tedy zvyšování hloubky ostrosti a srovnávání svislic u domů pomocí speciálních objektivů nebo naklánění přední a zadní standarty přístroje je nerozlučně spjato s precízní řemeslnou tradicí fotografie architektury. Díky obrácení tohoto principu, využití „chyby“, dospívají četní autoři k plodným přístupům, jak architekturu nebo urbální prostor interpretovat. Zatímco Hiroshi Sugimoto pomocí neostrosti převádí domy reprezentující architektonickou modernu v obecné znaky a estetizované obrazy, Edwin Zwakman si vytváří modely urbánních schémat aby atakoval hranici fikce a skutečnosti podobně jako van der Salm s reálnými prostory, kdežto Esteban Diaz vtipně využívá draky k získaní snímků s malou hloubkou ostrosti, které diváka znejisťují, zda se jedná o reálné části výjevy z města nebo hračky.

Stejně přirozeně, jako se stává architektura součástí žánru dokumentu, portrétu, krajin nebo inscenovaných spektáklů, pracují s ní také nejrůznější autoři počítačových manipulací. Vybíráme dva tvůrce, Slováka Viktora Szemzö a českou autorku Kateřinu Držkovou, pro které se stává architektonický rámec podstatnou osou jejich projektů. Vyhnout se nemůžeme ani pomezí designu a životního stylu. Šířeji koncipované texty pak sledují vizuální umělecké zásahy do městského prostoru nebo si všímají toho, kterak fotografie formuje dějiny architektury. Úměrně tomu, jak velký prostor kolem nás vyplňují anonymní stavby neoficiální architektury, věnujeme také my zvýšenou pozornost uměleckým projektům, které si všímají této mnohovrstevnaté architektury bez architektů. Naopak se zde vyhýbáme tématice města, periferie i průmyslové architektury, které si pro svou rozsáhlost zaslouží samostatnou pozornost.