Fotograf Magazine

Nazvat Jaroslava Beneše (1946) fotografem architektury nelze, i když je to právě architektura, která téměř výhradně poskytuje námět k realizaci fotografových vizí. Je to architektura současná, prostředí našeho dnešního života, jde o stavby nejen kolektivní, ale i osobní autorovy každodennosti. Je to ale spíše výzva, s níž se Jaroslav Beneš musí vyrovnat, ať již se s ní vyrovná po dobrém, či po zlém. Nejspíš tak i onak, jak je to v psychologicky často mnohotvárném umění už zvykem. Je přitom až s podivem, jak jsou ty Benešovy zjevně kompozičně i světelně harmonizující snímky uvnitř napjatě dramatické, někdy až barokně temnosvitné. Jejich tklivá melancholie v sobě vždy obsahuje romanticky motivovaný rozpor ideálu se skutečností. Jaroslav Beneš ovšem vytváří „architektonická zátiší“, tak jak to odpovídá českému slovu i stejnému pojmu v jiných jazycích – Stilleben, still-life, natura morta. Originálním způsobem přitom velkoformátovou kamerou vyjímá část architektonické skutečnosti a svým kompozičním záměrem zpravidla technoidní realitu dnešní architektury uvádí do zcela jiných, nepochybně subjektivně motivovaných souvislostí zvláštního, meditativně neobyčejně nosného obrazu.