Fotograf Magazine

V této sérii fotografií přijímá Alastair Levy postupy, které známe z konceptuálního umění či performance a spojujeme si je se jmény jako Hamish Fulton nebo Richard Long. Fotografie se tak ve výsledku stává dokumentací události nebo performance; uměleckým dílem je zde performance. V případě Longa se nám nicméně performance (tedy procházka) může zdát odosobněná a místy banální. Od 60. let se konceptuální umění zpravidla osobním tématům opatrně vyhýbalo, a už vůbec nechtělo být emocionální.
Levy nám sděluje, že poté, co se jeho rodiče rozešli, když mu bylo jedenáct let, následujících sedm let každých čtrnáct dní putoval od otce z Londýna k matce, která žila v Canterbury, což je vzdálenost asi osmdesáti mil. Rozchod rodičů musel být pro Levyho traumatickou událostí a i v tak raném věku si už zřejmě uvědomoval, že vlastně nešlo jen o rozluku partnerství dvou lidí, ale zároveň i o fyzické odloučení, v jehož důsledku se ocitl – vymknut ze svých souřadnic – v jakémsi prostoru nikoho.