Fotograf Magazine

Cyklus fotografií Dočasná setkání Jolany Havelkové vznikl vlastně až v temné komoře: posunem negativu mimo rovinu ostrosti zvětšovacího objektivu se kontury předlohy zvláštně rozostřily, zahalily, přitom se však nerozpadly do černobílých skvrn ztrativších souvislost s původním „(před)obrazem“, spíše byly jakoby přetaveny do zcela nového tvaru. V jistém smyslu tu autorka působí proti tomu, co je fotografii (chápané jakožto realistické médium par excellence) vlastní a co je podstatné, čistě fotografickými prostředky. Mohla by své obrazy jednoduše převést do digitální formy a pohrát si s tvářností portrétovaných v počítači, pak by ovšem její práce ztratily enigma téměř zaváté stopy, otisku téměř setřeného, jež si takto podržují díky precizní řemeslné práci se světlem a chemikáliemi. Pupeční šňůra zde nebyla ještě docela přestřižena: Havelková dokáže mistrně balancovat (k balancování patří schopnost zvládat náhodu a využívat ji) na hranici ještě rozeznatelného a již nerozeznatelného, na hranici mezi reálným a snovým, tedy v místě, kde tyto protiklady nelze ještě zcela jasně rozlišit. Tímto extrémním zacházením s obrazem tak ovšem poukazuje na paradoxní povahu náležící jakékoliv fotografii – i té, jíž jsme uvykli denně užívat jako důkazu – zpřítomňující nám předměty v jejich absenci.