Fotograf Magazine

Při setkání tváře s fotografií a fotografie s tváří se zpřítomňuje dvojí nepřítomnost:
jedna je zcela vlastní fotografii, druhá náleží jen a jen tváři. Ta první je barthesovská nepřítomnost okamžiku fotografování, který minul v okamžiku, kdy světlo vykreslilo obraz ve světlocitlivém materiálu. Fotografický snímek pak už pouze umanutě opakuje jediné, zato však zcela nutné a nepochybné tvrzení: tato věc tu byla, ale její realita spočívá právě v tom, že je nedosažitelná, že je to okamžik, který byl a nikdy se nezopakuje. Ani tehdy, když se k fotografii ještě jednou, ještě několikrát vracíme, protože i pak už jenom čelíme nepřítomnosti toho, co bylo a není, čelíme neprostupné realitě toho, čeho se nelze dotknout. Časem fotografie je proto jakoby předbudoucí čas, který se jako prázdné schéma smrti přesunul do přítomnosti: toto bylo, víme, že bude, a přesto se toto vše odehrálo předtím, než nastala ona chvíle, v níž si snímek prohlížím, neboť toto vše se od snímku odloučilo, jakmile to fotografický aparát jednou provždy zachytil. Je pozoruhodné, že tato přítomnost odsunutá do nepřítomnosti je vlastní všemu tomu, co je jedinečné, jediné svého druhu. I to je totiž nějak nedosažitelné, třebaže se nijak neskrývá, je nedostupné ve své tak nápadné přítomnosti před našima očima, neboť je nelze zahrnout pod žádný obecný pojem, abychom právě toto jedinečné nějak zadrželi a mohli popsat. Jedinečné je nepřítomné, protože mizí v každém popisu, jenž je nutně zkresluje tím, že jeho jedinečnost převádí na obecně známé rysy: je to kulaté jako spousta jiných kulatých věcí, je to červené jako spousta jiných červených věcí, je to tvář stejně jako spousta jiných tváří.