Fotograf Magazine

Pro člověka, který se stejně jako já zajímá o vývoj fotografie ve službách vědy a psychiatrie v 19. století, je jistě nejzajímavějším aspektem díla fotografky Michal Heiman způsob, jakým tyto podivné, bolestné a mnohovrstevnaté snímky nechává znovu ožívat, nabývat nového smyslu a nabourávat vžité představy o tom, co je dokumentace a svědectví, terapie a manipulace, věda a umění. Její tvorba se pohybuje mnoha směry, zběsile osciluje mezi minulostí a přítomností, osobním a veřejným, kanonickým a aktuálním. Vytrhává obrazy z uměleckých knih, časopisů, nemocničních archivů, záznamů psychiatrických zařízení a rodinných alb a zasazuje je do nových kontextů. V mých očích proniká přímo do obrazů, útočí na ně, přeskupuje je a snaží se je rehabilitovat. Dějiny fotografie v jejím podání nespočívají klidně v zapouzdřené minulosti, stejně jako psychoanalytická léčba není zapouzdřená v nemocnicích.