Fotograf Magazine

Otázka, jak interpretovat umělecká díla, je jednou z nejdůležitějších součástí teorie umění, estetiky a celé řady dalších vědeckých (i kvazivědeckých) oborů. Má divák právo si o díle myslet, „co chce“, anebo se musí pokusit rekonstruovat autorovo uvažování? Co směr, co teoretik, to jiný názor. K tomu všemu se s dědictvím minulých generací musí potýkat sami umělci, zvláště od doby, kdy se originalita, nápad a gesto cení nadevše. Ovšem cizí díla se „používají“ přinejmenším celé 20. století. (Kdo by neznal Duchampovu Monu Lisu s knírkem!) Prostřednictvím převzatých děl je možné ironizovat, podporovat, hrát si, využívat kontexty a povědomí, které se k nim váže. Stavidla mixu odkazů, citací a téměř svobodného nakládání se vším kolem nás definitivně otevřela postmoderna. Podle jejích teoretiků už není jedna pravda, jedna cesta, jak se „správně“ dívat na umělecké dílo, je jich nekonečné množství. A do této svobodné a nevázané hry s uměním se vrhly i Kateřina a Daniela.