Fotograf Magazine

Knihy Eda Ruschae jsou těžko pochopitelné. Zatímco jeho obrazy lze věrohodně interpretovat v kontextu děl Jaspera Johnse a pop artu, jeho knihy jsou častěji vnímány jako proto-foto-konceptuální. Na tyto pokusy o kategorizaci své tvorby Ruscha reagoval tím, že se distancoval od pop artu i od konceptuálního umění, naopak se vždy hlásil k odkazu Marcela Duchampa, zejména v souvislosti s knihami. Dokonce prohlásil, že v jeho knihách „je duch Duchampova díla přítomen silněji než v čemkoli jiném“.¹ S reprodukcemi Duchampových děl se seznámil na střední škole a v roce 1963 měl možnost vidět jeho tvorbu na vlastní oči na první významné umělcově retrospektivě, která se konala v Pasadena Art Museum, a osobně se setkat i se samotným Duchampem.² A právě přijetí Duchampovy tvorby činí jeho dílo proto-konceptuálním. Ale jaký Duchamp byl pro Ruschae důležitý? Určitě ne ten apropriační, který znovu ožil v jistém proudu kritického konceptuálního umění a později vyústil v díla Barbary Kruger, Sherrie Levine nebo Richarda Prince, ani Duchamp coby zakladatel institucionální kritiky, v níž pokračovali umělci jako Daniel Buren nebo Hans Haacke. Ruschaovu radikální abstrakci (hard-edge), jíž se vyznačuje jeho malba, lze vztahovat k Duchampovým výrazně precisionistickým obrazům, například ke Stroji na tření čokolády (č. 1) z roku 1913, ale jeho knihy odkazují k jinému Duchampovi – k Duchampovi, kterého ve Spojených státech vnímali jako instruktážního a performativního umělce. Tento odkaz s největším nadšením rozvíjel experimentální skladatel John Cage a skupina umělců, které ovlivnil a kteří byli od roku 1962 spojováni s hnutím Fluxus. Často se říká, že nejvýznamnějšími dědici této tradice jsou Robert Rauschenberg a Robert Morris, ale já jsem toho názoru, že by se k nim měl řadit i Ed Ruscha.