Fotograf Magazine

Markéta Othová (1968) nikdy nedělala dobré „fotky“ a nikdy ani o to nestála. Její záměr byl a je opačný. Skrze „fotky“ se snaží objevit a zpřístupnit vidění, které bylo i bude jen její vlastní. Jejím konečným záměrem nejsou fotografie, které ve finální podobě obřích černobílých formátů kontrastujících s výchozím „low-tech“ snímáním na kinofilm vytvořily zřetelný autorský rukopis, ale teprve z nich vznikající instalace, které se nenápadně, avšak umíněně rozpínají v mikrosvěty a mikropříběhy. Othová tak konstruuje naprosto paralelní fotografii, která s logikou té současné „umělecké fotografie“ nemá vlastně nic společného. Je totiž vlastně naprosto radikálně a dlouhodobě založena na přehodnocení modernismu a jeho vztahu k obrazu, na znovunastolení otázky po jedinečnosti a sdílení vidění, vnímání a vědění.