Fotograf Magazine

MS: Toto číslo Fotografa obsahuje bohatý obrazový materiál. Zajímá nás, nejen jak se má minulost města k současnosti, ale také jak se mají z architektonického a urbanistického hlediska jednotlivé městské části Prahy k celku. Původní periferie, která byla zejména ve 40. letech předmětem romantického zaujetí moderny, se stala součástí vnitřního města. Měli bychom, když uvažujeme o architektonické a urbanistické stránce města, podporovat tento romantismus? A co je vůbec dnes periferie?

RŠ: Myslím, že objev periferie jako něčeho přitažlivého souvisí například už s F.X. Šaldou a s objevováním „nové krásy“, jak o tom psal v eseji Nová krása: její geneze a charakter z počátku 20. století. Šalda tam mluví o dosud nepoznané kráse železných mostů, po něm se inventář nových krás začal rozšiřovat. To je vůbec jedna z důležitých linií moderního umění – začínáme si všímat toho, co jsme dřív považovali za ošklivé a nezajímavé. Periferie 30. a 40. let, kterou objevila Skupina 42, byla něčím jiným než dnešní periferií. Byly to ony poloprůmyslové okraje města, fragmenty, kousky nějaké nové zástavby, tramvajové smyčky, dřevěné ohrady, garáže – to, co známe z obrazů Skupiny 42.

Dnes je periferie tím, co architekt Pavel Hnilička označuje termínem „sídelní kaše“. Máte tam obrovská skladiště na všechno možné, mezi tím se najde benzínová pumpa, dálniční přivaděč, kromě toho nějaké monumentální reklamy, o kus dál vilová čtvrť v hrozném pseudopostmoderním stylu, kterému říkám Beverly Hills. Všechno se tu míchá dohromady a teď jde o to, zda i v tom uvidíme „novou krásu“.

Někteří architekti na Západě už v 60. a 70. letech začali tu svou sídelní kaši považovat za něco esteticky přitažlivého. Asi nejvíc v tom udělali Robert Venturi s Denise Scott Brownovou, když objevili krásu Las Vegas a vydali o něm v roce 1972 slavnou knihu. Právě tam, v Poučení z Las Vegas, oslavují krásu té sídelní kaše, jaká u nás začala vznikat až po revoluci v roce 1989. Ale každý ať si dneska rozhodne, zda ho současná periferie přitahuje, nebo ne. Mě osobně nepřitahuje. Periferie Skupiny 42 v sobě ještě něco měla, ale ta současná, to je zoufalost a beznaděj. Hrozně se tak ničí krajina, což periferie ve 30. a 40. letech dělala také, ale zdaleka ne v takovém gigantickém měřítku. Dnešní sídelní kaše se rozlézá po krajině jako mor.