Fotograf Magazine

Žijeme, jak se často opakuje, v době podlomené víry v obraz, což má znamenat zhruba toto: doba obrazu má paradoxní vyústění, pokud se zdá likvidovat víru v obraz jako autentický výraz, víru v podstatnou autentičnost obrazu. Díváme-li se kolem sebe, nemůžeme si velmi často nevšimnout, do jaké míry je to, co vidíme, preformováno obrazy, jež se šíří všemi starými i novými médii, takže se jen stěží můžeme ubránit pocitu, že obrazy jsou tu nějak dřív než realita, avšak že to jsou obrazy, které jsou manipulovatelné, dokonce zcela konstruované, které leckdy ani nezastírají svou umělost, ba velmi často k ní samy hravě odkazují. To je stav, který velmi pěkně shrnuje drobná anekdota o ženě, jež hrdě odpovídá sousedce, chválící její dítě: „Ano, Evička je hezká, ale což teprve kdybyste viděla její fotografii!“ Tato anekdota je zajímavá také tím, že naznačuje, jak je do tohoto víru směšujícího a zaměňujícího obrazy a realitu, zjevně stržen i obraz fotografický, ač ten – již ze své technologické podstaty – by měl být naopak garancí zřetelné hranice mezi fiktivním (konstruovaným, imaginárním) a reálným. Fotografie je přece obraz, kter ý nakreslila věc sama.