Fotograf Magazine

Projekt „Český člověk“ započala trojice fotografů Jan Malý, Jiří Poláček a Ivan Lutterer již na počátku osmdesátých let minulého století. Za Ivana Lutterera po jeho předčasné tragické smrti střídavě asistuje Daniela Horníčková nebo Jan Malý junior. Nejde sice o typický „public art“, ale význam této dlouhodobé aktivity přesto výrazně přesahuje pole samotné fotografie, a vstupuje tak do pole veřejného dění. Stan, kde se rodí portréty dokumentující „obyčejné“ Čechy byl často součástí jiných populárních veřejných akcí, kde lákal protagonisty do svých útrob. Ke stejnojmenné knize, publikované v roce 1999, napsala úvodní text v roce 1997 Anna Fárová a jeho aktuálnost nijak neutrpěla. Dovolujeme si jej uvést v plném znění. 

Pavel Baňka

V polovině minulého století Francouz Nadar zahájil velkou produkci fotografických portrétů, jimž nemohli počtem, dostupností ani věrohodností konkurovat malíři. Své portréty propracovával, výraz psychologizoval, vymýšlel pózování. Většinou šlo o osobnosti uměleckého světa. Avšak fotografie miluje obyčejné věci a k nim sestoupila z výšin umění. Miluje také obyčejné lidi. To věděl Disdéri a svým objevem „vizitky“, standardizovaného formátu 8,5 x 6 cm, zachytil kohokoli. Zobrazil vždy celou postavu od hlavy k patě v umělém prostředí ateliéru, ale v obyčejné póze s harmonickou a příjemnou optikou. Tak uvedl do fotografie její schopnost poskytnout levně a každému jeho podobiznu. Při bombastické reklamě a nízkých cenách dosáhl toho, že jeho portrétní ateliéry obléhaly v Paříži davy. 
Při mapování neznámých končin, ve válkách a na dalekých expedicích se v minulém století začaly používat cestovní fotoateliéry. Zajížděly ale také do nedalekých vesniček i vzdálenějších míst za jejich obyvatelstvem. V našem století, v letech šedesátých a sedmdesátých, to byl vynikající americký portrétista Irving Penn, financovaný časopisem Vogue, který tuto tradici obnovil a zajel za domorodci do Kamerunu, Nové Guineje, Dahome atd. Penn se vždy snažil o absolutní zjednodušení a zčištění fotografickéhov obrazu. Kolem portrétovaného ponechával jenom imaginární prostor, kde občas záměrně ukázal malý detail prozrazující, že jde o ateliér. Nakonec zbylo jediné a podstatné: konfrontace objektu s okem za kamerou. Výjimečný portrét je vzácností. Podaří-li se, stane se tvářnost nějaké osoby extraktem lidské bytosti vůbec a začne promlouvat o člověčenství, nikoli jen o jedné personě.