Fotograf Magazine

Pavel Smetana – od plátna k imerzivní instalaci

Pavle, etabloval jste se jako malíř, ale záhy jste se zcela obrátil k novomediálnímu umění. Motivovala vás k tomu nevíra v sílu klasické malby?

Ne. Je nutno jít do nedávné historie, do osmdesátých let dvacátého století, kdy jsem skutečně především maloval. V té době bylo digitální umění v plenkách (první Mac je z roku 1984) a můj přechod nebyl plánovaný. Byla to společenská reakce, protože před válkou v Iráku vrcholil trh s uměním, a jmenovitě ve Francii, kde jsem žil, bylo umění masivně komercionalizované a díla mladých tvůrců, kteří byli „in“, se prodávala za astronomické ceny. Trh se zbláznil a scéna se tomu podřizovala. Srůst byznysu a umění mi byl osobně nepříjemný, a tak jsem hledal prostředí a médium, do kterého by vliv trhu tolik nezasahoval. A to bylo video. Video art tehdy představoval opravdovou avantgardu. Většina lidí nechápala, o co v něm jde a že může existovat jako specifický autonomní umělecký obor. Lidé jako Bill Viola, Gerry Hill nebo Woody Vašulka byli neznámí a experimentovali s médiem naprosto svobodně. Když jsem se s nimi setkal, pochopil jsem, že mají takovou tu prvotní svobodu tvorby, aniž by přemýšleli o tom, zda se jejich díla prodají. Tehdy se vycházelo z jednoduchého předpokladu, že se video prodat nedá, protože každá videokazeta byla z podstaty věci kopií a dala se kopírovat dál. Lidi si navzájem kopírovali věci Billa Violy, on o tom věděl a nijak mu to nevadilo.