Fotograf Magazine

Na konci své knihy K dialektice moderny a postmoderny. Kritika rozumu po Adornovi, [ref]Wellmer, Albrecht. K dialektice moderny a postmoderny. Kritika rozumu po Adornovi, Praha: Dauphin, 2004, přeložil David Mik.[/ref] medituje filosof Albrecht Wellmer o „hledačství“. Vztahuje ho k nově pojaté redefinici postmoderny a představuje si pod ním „pokus zaznamenat stopy proměny“, pokus čelící tomu, aby se z postmodernismu nestala pouze móda, výraz regrese či nová ideologie. Jinými slovy, „hledačství“ je obranou proti umělosti, která je v postmodernismu obsažena a jeho prostřednictvím distribuována. Hledač je někdo, kdo se ustavičnou tvorbou, činností a aktivitou prolamuje do oblastí, v nichž zahlédneme cosi neznámého, co nám napovídá další cestu, jež se zdála být již zcela uzavřená, vyčerpaná či předešlými generacemi dokonale spotřebovaná. Wellmer píše v polovině 80. let 20. století o nutnosti „sebe-překročení rozumu“ v umění a o dialektickém, rozumějme v jednotě rozporném, vztahu mezi uměním vitálním („energetika“ = např. aktivismus, performance) a znakovým („sémiotika“ = umění formulované ve věcném médiu prostřednictvím znaků a jejich struktur). Vitální tvorba bez znakovosti je jednorozměrná stejně jako pouhá realizace věcného artefaktu bez „energetického“ potenciálu. Obojí je důležité, obojí je součástí jednoho. Aby současné umění mohlo být autentické a zároveň neztratilo kontakt se svou současností, musí tuto limitující jednorozměrnost překonat. Nemusí to být otázka výstupu, tedy konečného artefaktu, ale měla by to být otázka změny myšlení, neboť, jak se ukazuje i na základě rozvoje nových technologií a jejich širokého rozlivu, který redukuje lidské myšlení a jednání, myšlení je daleko složitějším a komplexnějším procesem, nežli se kdy zdálo. Do forem myšlení lze totiž zahrnout i ty způsoby osvojování si zkušenosti, které byly v minulosti od téhož myšlení uměle oddělovány a integrovány do jiné oblasti lidských projevů.