Fotograf Magazine

Žena jde po cestě, nastoupí do auta, vystoupí někde jinde, vejde do budovy, projde chodbou a vstoupí do skrovně vybaveného bytu, dívá se z okna, usedá za stůl, listuje papíry, kouří cigaretu a převrhne sklenici vody. Zatímco uklízí střepy, zvoní telefon. Žena ho zvedá, hovoří, zavěsí, posbírá si své věci, opustí byt a nakonec se otočí na kameru, která ji sledovala.

Úryvek z anotace Film Script (Manipulation of Meaning),
in: David Lamelas: A New Refutation of Time, Kunstverein München, 1997.

David Lamelas postavil velkou část své umělecké praxe na třídění, členění a zprostředkovávání informací v rámci galerijního provozu a jeho komunikačních zvyklostí. Již jeho raný galerijní projekt Connection of Three Spaces z roku 1966, rekonstruovaný v pozměněné podobě v Londýně (2011), se pokouší vyjádřit prostorový narativ složený z jednotlivých zkušeností diváka, kde disparátní vjemy teprve svým spojením pro Lamelase vytváří dílo jako celek. V rámci instalace na benátském bienále Office of Information about the Vietnam War at Three Levels: The Visual Image, Text and Audio (1968) byl nepřetržitý tok agenturních zpráv z vietnamské války tištěn a zavěšován na zdi Lamelasovy informační kanceláře. Vybrané zprávy byly návštěvníkům předčítány v šesti jazycích a zároveň kontinuálně archivovány na magnetofon, tak aby byly později dostupné i ve své zvukové podobě. Ačkoliv název naznačuje informování na několika úrovních, je pro Lamelasovy práce a především jeho následné filmové instalace příhodnější mluvit o vícero úrovních zkušenosti z informování. Žádné z jeho jinak srovnatelných děl se totiž již nechápe informací v tak jasně definovaném tvaru, jako byly telexové zprávy italské agentury ANSA. I nadále však Lamelasovy instalace rozvíjejí možnosti několikaúrovňového procesu sdělování uvnitř galerijní situace.Filmy Davida Lamelase bývají někdy označovány jako strukturalistické (nezaměňovat se „strukturálním filmem”, nevhodně zažitým pojmenováním děl autorů jako Paul Sharits či Michael Snow). S tím lze souhlasit do té míry, do jaké ve své obsahové vyprázdněnosti pracují s co nejčistšími kinematografickými kódy. Žádný z Lamelasových galerijních filmů však neexistuje samostatně, jejich výpovědní hodnota je vždy podpořena dalšími úrovněmi informací či způsoby informování. Texty, fotografie a zvukové nahrávky modifikují a v důsledku tříští původní, často minimalistický, obsah jednotlivých filmů. Jakkoliv lze takovému pojetí rozumět i v kontextu tzv. expanded cinema, tedy snah o rozšiřování a problematizaci filmu a kinematografie jako komunikačního prostředku, měl Lamelas na přelomu 60. a 70. let 20. století blíže spíše k okruhu konceptuálních autorů jako Gilbert&George či Marcel Broodthaers. Starost a zájem o film jakožto komunikační médium byla věc spíše druhotná k převládajícímu zájmu o komunikaci jako takovou. Filmové i video práce Davida Lamelase lze zhlédnout i na monografickém DVD (2011), ale nedostane se nám celý komplex informací, se kterým nás autor chtěl v rámci instalace konfrontovat. Například ‚Interview‘ with Marguerite Duras (1970) je dokumentárně zpracovaný rozhovor s Durasovou doprovozený deseti fotografiemi z natáčení a deseti textovými panely. Na panelech jsou citovány vybrané výroky francouzské spisovatelky, tak jak zazněly během rozhovoru v okamžiku pořízení jednotlivých fotografií. Žádná ze složek instalace není ve výsledku docela nezávislá a teprve ve vzájemné interakci rozvádí zmíněnou zkušenost z informování.