Fotograf Magazine

O nové kontexty filmu projevující se ve svébytných uměleckých apropriacích dlouhodobě usiluje německá vizuální umělkyně Isabel Heimerdinger. Pro její tvorbu přitom není určující technika nebo médium, jež využívá, a přesto je autorský rukopis poměrně snadno rozpoznatelný. Fascinace umělkyně má totiž jednoho společného jmenovatele, kterým je kinematografie v nejširším slova smyslu, jakožto zastřešující kategorie pro veškeré procesy související s filmem. Filmovou diegezi však vytrhává z původních významových souvislostí a zasazuje ji do nových myšlenkových i vizuálních perspektiv. V konkrétnějším vymezení se jedná především o emocionální stopu, kterou v recipientovi i samotné Heimedinger zanechává hraný film konfrontovaný s novou, autorkou inscenovanou situací reagující na již existující filmové dílo. Ve finálním tvaru pak příliš nezáleží na tom, zda autorka manipuluje s digitálními fotokolážemi a instalacemi světelných nápisů z neonových trubic, zaznamenává herecké performance, natáčí 16mm filmy a videa nezřídka dlouhometrážní stopáže, nebo vytváří výstavní projekty založené na simulaci bytových interiérů.