Fotograf Magazine

Ještě mi nebyly tři roky a žila jsem uprostřed Severní Karolíny, když Carolee Schneemann v roce 1964 vystoupila s performancí Meat Joy na Festivalu svobodného vyjadřování v Paříži. Byly mi tři, když Yoko Ono provedla v Kjótu Cut Piece, a osm, když Vito Acconci dělal v písku na pláži Jones Beach Push Ups a Barbara T. Smith začala v Los Angeles zkoumat tělesnou zkušenost prostřednictvím performance Ritual Meal. Bylo mi devět, když Adrian Piper mašírovala ulicemi New Yorku a demonstrovala svou odpudivost v sérii performancí Catalysis, deset, když se Valie Export válela po skle při performanci Eros/Ion ve Frankfurtu, dvanáct, když si v roce 1973 v Miláně Gina Pane pořezala ruku, aby vytvořila proud krvavých růží (Sentimental Action), a patnáct (a pořád jsem žila v Severní Karolíně, aniž bych o světě umění cokoli tušila), když do sebe Marina Abramović a Ulay roku 1976 na benátském bienále vrazili při performanci Relation in Space (obr. 1). A bylo mi třicet, když jsem v roce 1991 začala studovat umění performance nebo body art¹ právě z tohoto výbušného a zásadního období, a to výhradně prostřednictvím dokumentace.