Fotograf Magazine

„Tolik věcí, na kterých pracujeme, je od začátku determinovaných tím, jak
budou v závěru vypadat na digitální reprodukci.“¹

Tři roky zpátky patrně dávalo smysl mluvit o esenciální změně vnímání reality
skrze digitální distribuci jejích reprodukovaných interpretací. Dnes ale
popravdě podobný výrok působí jako sdělení, že obloha je za slunečného
dne jasně modrá. Nekonečná záplava obrazů a informací, kterou
James Bridle ve své poslední knize popisuje jako Novou dobu temna2,
zvlášť v globalizovaném uměleckém provozu, jednoduše bereme jako
samozřejmost. Fakt, že prakticky jakoukoli výstavu uvidí víc lidí na webových
portálech, není třeba zpochybňovat. Pravděpodobně i stránky tohoto
čísla Fotografa zarezonují víc na něčí insta story než ve fyzickém výtisku.
Urgence tohoto výroku je dnes až v druhém čtení, respektive v otázce, co
pro nás tato skutečnost znamená a jak na ni máme, můžeme nebo chceme
reagovat. Maximo i Bridle se jinými slovy shodnou na stejném závěru, a sice,
že zatím netušíme a jedním z hlavních úkolů naší současnosti je definovat
novou gramotnost, a to nejen vnímání digitálního prostoru samotného, ale
i vztahu mezi ním a jeho reálným kontextem, ať už realita ve společnosti bez
jednotných narativů a pravd znamená cokoli.