Fotograf Magazine

Odlišování volného a pracovního času je moderní výdobytek stejně jako
fotografie. Potřeba kategorizovat a hierarchizovat čas podle jeho náplně
a produktivity sdílí podobnou historickou časovost jako touha fotografovat.
Obojí se váže k jednomu z pomyslných prahů moderní doby západní
civilizace, tedy ke konci 18. století.1 Zatímco industrializace rozdělila čas
na osmihodinovky, v čase postindustriálním se hranice vytyčené zdmi
továrny hroutí a pro mnohé splývají v těžce oddělitelnou bažinu ne-práce.
Volný čas se postupně stal produktem masivní komercionalizace, v níž se
vytrácí jakákoliv autonomie nicnedělání. Běžně je zaměňován a slučován
s rekreací – institucionálně řízeným časem odpočinku, který je nutný
k zachování práceschopnosti jednotlivce. V současnosti je to, co chápeme
jako volný čas, stále více nabouráváno časem pracovním a ostré hranice
práce a ne-práce mizí. Úvodník internetové platformy e-flux v předmluvě
k sérii textů věnovaných začátkem roku 2018 práci po práci (post-labour)
deklaruje, že na začátku druhého desetiletí 21. století osmdesát procent
mladých Newyorčanů pravidelně pracovalo z postele. Počítač jako aparát
sdílející svou binární povahu s digitální fotografií se tak stal branou, jíž
práce pronikla do intimity našich ložnic.