Fotograf Magazine

Liam Gillick začíná svou esej o práci pro e-flux slovy „Umění je historií nicnedělání a dlouhým příběhem užitečných akcí.“1 V jedné větě tak vyjádřil základní rozpor umělecké práce. Umění je specifickým druhem práce – jde o velmi svobodné a volné povolání bez diktátu zaměstnavatele, kterému by umělec svůj výkon podřizoval a který by jej vykořisťoval. Na druhou stranu se umělec, jak Gillick trefně připomíná, stává pracovníkem, který jen ztěžka rozlišuje mezi sebou samým a požírající touhou neustálé dřiny bez chvilky volna nebo víkendu. Zabývat se samotnou povahou uměleckého prekariátu by samo o sobě nemuselo být tak zajímavé, ostatně takhle umělci fungují již pěknou řádku let. Co když lze ale životní podmínky umělců připodobnit současné práci a situaci prekarizovaných dělníků, praktikantů, doktorandů, migrantů ad.? Může umělecké povolání sloužit jako zrcadlo proměnám současného světa práce? To je otázka, která sehrává důležitou roli v tvorbě Barbory Kleinhamplové.