Fotograf Magazine

Dostane-li se člověk k fotografii po intenzivní a často kontroverzní zkušenosti s modernismem, pocítí zvláštní úlevu. Jako by přišel ze zimy do tepla, jako by vylezl z bažiny a našel pevnou půdu. Zdá se totiž, že fotografie nabízí přímý, transparentní vztah se zkušeností, s objekty naší zkušenosti. Nevzbuzuje v nás pocit deprivace a ohrožení, který zažíváme u řady modernistických obrazů a soch. Modernismus nás nutí uvažovat o našem vztahu ke světu jen prostřednictvím abstraktního jazyka a nutí nás k jakési úspornosti, k tomu, abychom se zdrželi smyslovosti, kterou přece umění mělo vždy uspokojovat. Pronásleduje nás i otázkami, jak můžeme tvrdit, že víme, co víme, a jak si můžeme myslet, že vidíme, co vidíme. Těmito otázkami jsme se ostatně nějakou dobu – pro někoho dlouhou, pro jiné kratší – vážně zabývali. Jenže nakonec zjišťujeme, že nás snad kvůli pocitu marnosti, vyčerpání či pouhé zvědavosti více zajímá skutečnost – jako Dr. Johnsona, když pobouřený Berkleyho idealismem kopl do kamene na cestě a vyhrkl: „Tímto (vaši představu) vyvracím.“ Utíkáme zkrátka k fotografii.